Souboj dvou vlků

16. května 2018 v 22:03 | Proksovka |  Témata týdne
Začala bych asi jednou indiánskou povídkou, kterou jsem kdysi četla. V té povídce vypráví starý indián mladému o souboji dvou vlků, který probíhá uvnitř každého člověka. Jeden ten vlk je hodný a ten druhý zlý. No a ten mladý indián se zeptá : A který z těch vlků nakonec vyhraje ?
Víte jaká je odpověď ? ... NO VYHRAJE PŘECE TEN, KTERÉHO KRMÍTE ...
Nikdo z nás není jen hodný nebo jen zlý, každý máme své dobré vlastnosti a také své špatné vlastnosti a je jen na nás, kterým dovolíme vyplavat na povrch.
Já se snažím chovat se k ostatním lidem tak, jak chci aby se chovali oni ke mě. Snažím se ostatní respektovat a nekritizovat je jen proto, že se nechovají podle mých představ. Ale taky se občas nechám strnout druhými, když začnou někoho pomlouvat a někdy neodolám a přisadím si. Tuhle ošklivou vlastnost máme určitě více my ženy, víc si všímáme ostatních a máme tendenci více druhé kritizovat, jen proto, že se svým chováním nějak odlišují od něčeho co považuje za standartní.
Myslím si, že lidi kteří jsou na ostatní zlí, jsou především nešťastní. Jsou nespokojení se svým životem a asi nevědí jak to jinak dát najevo. Jinak si to nedovedu vysvětlit, protože se domnívám, že mít rád lidi kolem sebe je taková lidská přirozenost, že jsme na světě hlavně proto, aby jsme ostatním pomáhali, protože tím ohromně obohatíme především ten svůj život.
 

Pojem štěstí

7. května 2018 v 12:04 | Proksovka |  Témata týdne
Slovo štěstí použíme každý často, vzájemně si přejeme hodně štěstí, občas si štěstí závidíme, ale co si vlastně pod tím slovem představit. Každý z nás si pod slovem štěstí představí asi něco jiného, někdo výhru ve sportce, někdo zdravou rodinu...
Jak se říká někomu stačí ke štěstí málo.
Pro mne je velkým štěstím to, že jsem zdravá, mám zdravé děti a skvělého manžela a vlastně k životu už nic víc nepotřebuji. Myslím si, že štěstí je určitý pocit spokojenosti se svým životem, když si člověk uvědomí, že vlastně má vše co k životu potřebuje a po ničem jiném už netouží. Lidé si často stěžují na věci, které jim ke štěstí chybí, ale už zapomínají na ty, které mají. Potom nemohou být nikdy šťastní, když získají jednu věc, která jim ke štěstí chyběla, tak se objeví jiná, o které jsou přesvědčeni, že ji také ke štěstí potřebují.
Někde jsem četla, že se ptali malého dítěte, čím by chtělo být a ono odpovědělo, že by chtělo být šťastné. Je úplně jedno co člověk v životě dělá, pokud mu to přináší ten správný pocit uspokojení

Princové jsou na draka

3. května 2018 v 12:52 | Proksovka |  Témata týdne
Jako malá holka jsem si samozřejmě představovala, že si pro mne jednou princ na bílém koni přijede. Je to asi snem každé malé holky a zřejmě je to způsobeno tou spoustou pohádek, které stíhneme za dětství shlédnout. Pohádky vždy končí krásnou svatbou a potom už jen dodatek : A žili spolu šťastně až do smrti !!!
Jenže v životě potom vlastně zjistíte, že ta svatba je teprve začátek a ten život po ní mnohdy není úplně šťastný. Svým způsobem nám děvčatům vlastně ty pohádky trochu nabourávají pohled na život. Čekáme s otevřenou náručí na nějakého krásného prince, který se jen tak objeví po našem boku a učiná nás šťasnými.
Již jsem nrazila i na parodii na Pohádku o princi žabákovi, kde si princezna místo políbení upekla žabáka k večeři a končilo to větou : A žila šťastně až do smrti, protože nemusela nikomu vařit, prát a po nikom uklízet.....
Mladí lidé často staví krásu na první místo a zapomínají na to, co je opravdu důležité. Tu vnitřní krásu člověka vidíme jen srdcem, ta je naším očím skryta. Často zapomínáme na to, že fyzická krása je pomíjivá. Daleko důležitejší je mít vedle sebe člověka se kterým si rozumíte, který nám rád pomůže a který nás vždy pochopí.
Takže holky nehledejte prince na bílém koni, ale obyčejné kluky vedle kterých se budete cítit jako princezny :)
 


Sousedé

2. dubna 2018 v 22:47 | Proksovka
Dlouho jsem přemýšlela o tom, zda o svých sousedech napsat. Když nad jejich příběhem přemýšlím, tak mi to připadá jako nějaká nepovedená telenovela. Někdy lidi prostě asi zblbnou, ale když to začalo, tak jsme měli pocit, že se sousedka musela zbláznit. Tento příběh je naprosto pravdivý a odehrál se přesně tak jak to píšu.
Bydlíme na malé vesnici a všichni se tady dobře známe. Naši sousedé jsou mladí lidé, něco málo přes 30 a mají dvě malé děti.
Po desetiletém soužití se rozhodli, že je na čase, aby své soužití zlegalizovali a začali plánovat velkou svatbu. Sousedka chtěla svatbu v kostele, ale nebyla pokřtěná, proto začala docházet na faru a byli jsme domluvení, že jí za lmotra půjde můj manžel.
Jenže ke křestu už nedošlo. Jeden den za námi přišel její manžel, že se mu nastávající oznámila, že si našla jiného muže. No mysleli jsme, že špatně slyšíme.
Pak již věci nabraly rychlý spád. Sousedka se odstěhovala k novému příteli, péči o děti si domluvili střídavou a začala tahanice kvůli rodinnému domu, ze kterého chtěla sousedka vyplatit. Sousedovi nepovolili navýšení hypotéky, takže se na domě objevila cedule NA PRODEJ.
Úplně nejhorší bylo, že v domě s nimi bydlel i sousedky starý děda, který neměl kam jít a velice špatně to vše nesl. V té době nás oba zastavovali lidé ve vesnici a ptali se, proš sousedé dům prodávají a co bude s dědou. Když už se našel kupec, tak si to soused rozmyslel a peníze na vyplacení mu nakonec půjčil šéf v práci.
No a pár měsíců na to sousedce vztah s novým partnerem zkrachoval a nedávno se nastěhovala zpět.

Krok o neznáma

2. dubna 2018 v 22:22 | Proksovka |  Témata týdne
Občas to chce hodně velkou odvahu udělat krok do neznáma. Lidé se často zaseknou v životě v bodě, kdy jsou nespokojení, ale zároveň mají strach udělat nějakou změnu. No tak si prostě štěžují, nadávají na všechno a všechny okolo a stále nic se svýn životem nedělají.
Čeho se vlastně bojí, že to bude ještě horší než je to teď ? Myslím, že někdy je samotný strach ze změny horší než změna samotná.
Četla jsem o nějaké psycholožce, která navštívila několik domovů dochodců a ptala se starých lidí, čeho nejvíce ve svém životě litují, Jednou z nejčastějších odpovědí bylo, že se báli udělat ve svém životě změnu.
Myslím, že jakýkoliv krok do neznáma člověka někam posune. Už jen to, že se musíte adaptovat na nové prostředí a řešit nové situace. A i když to občas nebude jednoduché, určitě to stojí za to .

Výmluvy

29. března 2018 v 12:47 | Proksovka |  Témata týdne
Myslím si, že Češi jsou jako národ jedničky ve vymýšlení výmluv. Kolikrát už jsme si řekli, že by jsme rádi něco udělali, něco ve svém životě změnili, ale hned si vymyslíme nějakou výmluvu proč to nejde.
Rád bych se učil nějaký cizí jazyk, ALE nemám na to peníze...
Rád bych začal jíst zdravěji, ALE je to dražší....
Rád bych začal sportovat, ALE nemám na to čas..
Rád bych chodil do práce pěšky místo autem, ALE musel bych dříve vstávat...
Určitě by jste toho vymysleli mnohem víc a určitě si každý z nás už nějaké takovéto ALE řekl. Co nám vlastně brání v tom měnit svůj život k lepšímu ? Asi je to naše pohodlnost a lenost. Víme o tom, že by jsme něco měli změnit, ale úplně se nám do toho nechce, tak si vždy vymyslíme nějakou výmluvu, proč to vlastně změnit nemůžeme. A tím se udržujeme v tom, že by jsme to změnit moc chtěli, ale ono to vlastně nejde. Jenže ono to ve skutečnosti jde. Troufám si říci, že vždy se dá najít nějaký způsob, jak to udělat, aby to šlo, ale je vždy nám to dá více práce než vymyslet nějakou výmluvu.
No a jak jste na tom s vymýslením výmluv vy ?

Legrace na prodejně

23. března 2018 v 16:00 | Proksovka |  Moje práce
Tak mám za sebou již téměř měsíc na nové prodejně a nechápu jak jsem tak dlouho mohla vydržet v té minulé. Ale asi to tak mělo být, abych si teď té nové práce vážila.
Na této prodejně je ohormná legrace. V takovém kolektivu se hned jinak pracuje. Jako, že si tam děláme legraci jeden z druhého, tak to je jasný, ale kolega je neskutečnej vtipálek a dělá si neustále srandu i ze zákazníků. Někdy si teda nejsem úplně jistá, že to ti zákazníci skousli, ale za tu dobu co tam jsem ho teda nikdo neseřval. Já jsem třeba tip člověka, kterému by to nevadilo, že když si dojdu na prodejnu vyzvednout peníze za reklamaci, tak mi prodavač řekne, že nebyla uznaná a po tom co se s ním začnu dohadovat, tak na mě mrkne a s úsměvem mi řekne, že si ze mě dělal srandu.
Nebo kdybych si přinesla k poladně oblečení, prodavač mi ho namarkoval a pak mi řekl, že mám zaplatit jednou takovou částku než je na cedulkách. A když mu začnu vysvětlovat, že to má špatně, tak se usměje a řekne, že si ze mě dělal legraci.
No asi k nám chodí tolerantní zákazníci, kteří se nad tím jeho vtipem usmějí, jsou rádi, že jim za reklamované zboží vrátíme peníze a že mají zaplatit doopravdy jen to co bylo na cedulkách a mávnou nad jeho drzostí rukou.
Ale trochu se obávám, že na to jednou dojede. No a co vy, vadil by vám takový prodavač ?

Dopisy

19. března 2018 v 13:37 | Proksovka |  Témata týdne
Dopisy už se dnes moc nepíší, psali se tolik let a teď je čím dál častěji nahrazuje elektronická komunikace. Je to prostě pokrok, je to rychlejší a pohodlnější. Jenže takový dopis měl svoje kouzlo, které mejlům chybí. Každý jinak voněl, každý měl jinou poštovní známku. Bylo spoustu druhů poštovních papírů, dodnes si pamatuji pocity, jaké jsem měla při otevírání dopisů od přátel.
Když šel můj manžel na vojnu, tak mi koupil krabici obálek a poštovních známek, abych mu mohla psát každý den a on každý den psal zase mě. Bylo prima vědět, že každý den, když půjdu domů najdu ve schránce obálku se svým jménem. Jen jsem v té době neměla ráda víkendy a svátky, kdy pošta nechodila.
Je to už téměř 30 let a všechny dopisy, které jsme si v té době psali máme dodnes schované. Tehdy jsem četla každý několikrát, dnes si občas nějaký vytáhnu, když si chci zavzpomínat. Voní minulostí a vždy žasnu, jak jsme se od té doby oba změnili.
Dnes, když mají všichni mobilní telefony a píšou si převážně esemesky, tak si říkám zda nejsou o něco ochuzení. Lidé spolu komunikují přes sociální sítě, každý má spoustu lidí v přátelích, ale vlastně spolu komunikují minimálně.

Opět v nové práci

5. března 2018 v 13:49 | Proksovka |  Moje práce
Někde jsem četla, že člověk by měl změnit práci vždy minimálně po pěti letech. Já v té předchozí vydržela téměř rok a déle bach to asi nedala. Nikdy předtím se mi nestalo, že bych skončila v práci takto rychle, ale vše je jednou poprvé.
Je vtipné, že nyní i předtím jsem pracovala na prodejně, dokonce pokaždé ve stejném nákupním centru a přesto je to tolik jiné. Trochu mám pocit, že jsem přešla z jednoho extrému do druhého extrému, ale jisté je, že se tady cítím daleko lépe.
Všechno je to vlastně o lidech. Manažerka prodejny v minulé práci dělala často přepadovky a udržovala nás v neustálém napětí. Manažer na této prodejně se zdá být naprostý pohodář, nejezdí často a předem se ohlašuje.
Vedoucí ne minulé prodejně byla hodně velký pedant a generál, tady je vedoucí také naprostý pohodář, nevím zda je to tím, že jsou to oba chlapy, že my ženské máme větší tendenci vše řešit, ale rozhodně se mi pod nima pracuje o hodně lépe.
Samozřejmě je to vždy také o lidech, je to hrozně těžké. My zaměstnanci jsme většinou nevděční a pokud je na nás vedení hodný a milý, tak máme ohromnou tendenci toho zneužívat.
Vím, že lidé se kterýma nyní pracuji by v mé minulé práci nevydrželi ani jeden den. Každopádně jsem se zase po dlouhé době do práce těšila a užívala jsem si to tam. Vychutnávala jsem si to, že si nemusím hlídat kusovost, že můžu zase prodávat tak jak mě baví a také, že mám kolem sebe lidi, kteří jsou naprostí pohodáři.

Maska

5. března 2018 v 13:33 | Proksovka |  Témata týdne
Někde jsem četla, že svoji pravou tvář lidé ukázují v opilosti a nebo pokud jde o peníze. Pravda je, že většina z nás nosíme na veřejnosti masku.
Třeba já jako prodavačka se musím chovat slušně a uctivě ke každému, kdo vstoupí do prodejny a to i pokud se on tak nechová ke mě. Vlastně pokud jsem v práci, tak svoji pravou tvář nechávám doma a nasazuji si masku prodavačky. Na každého zákazníka se usmívat, být milá a ochotná, i když mi zrovna ten zákazník není sympatický.
Já osobně mám lidi ráda a mám ráda i svoje povolání, takže mi nedělá problém se na lidi usmívat a být na ně milá. Myslím, že to tak má většina lidí, kteří toto povolání vykonávají, ale v minulé práci jsem se setkala i s pravým opakem.
Monika byla prodavačka s nejlepšími výsledky. Třicetiletá vysoká blondýnka s modrýma očima, která nastoupila do firmy hned po svém vyučení a po deseti letech, kdy pro ně pracovala si to tam dovedla totálně zhnusit.
Nikdy jsem nepoznala nikoho, kdo docházal tak dokonale skrýt své pravé já, za profesionální masku. V soukromí mluvila příšerně vulgárně, některá sprostá slova, která vypadla z jejích hezkých úst, jsem slyšela poprvé. Ovšem, když přišla na prodejnu, dokázala si nasadit profesionální masku milé prodavačky a nikdo jiný toho nedokázal prodat tolik jako ona.
Když jsem s ní o tom mluvila v soukromí, tak přiznávala, že tu profesi vlastně nenávidí, ale že se jí nechce shánět nic jiného a díky tomu jaké má výsledky je dobře placená, takže prostě když dorazí do práce,tak tu opravdovou Moniku nechává doma a nasazuje si masku milé a ochotné prodavačky.
Nechápala jsem jak skvěle ovládá doplňkový prodej. Většině z nás bylo proti srsti cpát zákazníkovi další zboží, ale Monika jela dál přes všechny ty NE!!! které od zákazníků slyšela a měla jsem občas pocit, že si ti lidé něco dalšího koupili, už jen proto, aby od ní měli klid.
Být s ní na směně byl fakt zážitek, vidíte jak s úsměvem vítá zákazníka, jak mu skvěle prezentuje zboží, odnese mu ho do kabinky a potom příde za vámi už s naštvaným výrazem a šeptá vám jaký je to kretén a debil. Ve chvíli kdy se zákazník ozve z kabinky, zda by mu mohla přínést jinou velikost, najednou opět přepne na tu milou paní prodavačku a s úsměvem mu nese další zboží.
Občas sem uvažovala, že je jí na prodejně vlastně škoda, protože to co předváděla byl skvělej hereckej výkon.

Kam dál