Vánoce a peníze

2. prosince 2018 v 19:10 | Proksovka |  Témata týdne
Vánoce oslavují narození Ježíše Krista, pro všechny křesťany je to velký svátek.
Pro nás ostatní jsou důvodem k zamyšlení nad tím, jakým dárkem bychom udělali radost naším blízkým a také důvodem se s našimi blízkými setkat. Alespoň takto vnímám vánoce já.
Každý rok na podzim přemýšlím o dárcích pro své blízké, zamýšlím se nad tím co rádi dělají a co by jim mohlo udělat radost.
Občas to dá trochu práce, ale zatím se my vždy povedlo vybrat něco, co jim vyvolalo úsměv na tváři.
V současné době se ale spousta lidí této možnosti vzdává a raději dají svým blízkým peníze, aby si něco koupili sami.
No ale potom se přece úplně ztratí to kouzlo vánoc. Někdo to dělá z pohodlnosti, protože se mu nechce nad dárky pro své blízké přemýšlet. Někdo z nedostatku času, prostě nemají čas nebo nechtějí nad dárky přemýšlet. No a někdo se asi bojí, že by nedokázal vybrat správný dárek, tak to také řeší penězi. Přitom téměř všechny firmy vycházejí zákazníkům vstříc a nabízejí možnost výměny vánočních dárků.
 

Vánoce

26. listopadu 2018 v 10:59 |  Témata týdne
Jo vánoce, jako dítě jsem je milovala. Dodnes si pamatuju ten pocit, když jsem jako malá seděla na chatě v ložnici u okna a vyhlížela Ježíška. Rodiče zatím dole v obýváku dávali dárky pod stromek a já koukala z okna do tmy a představovala jsem si, jak asi ten Ježíšek vypadá a hlavně doufala, že ho někde aspoň kousek zahlídnu.
Teď když pracuji v obechoďáku, tak vnímám vánoce úplně jinak. Nevím jestli jsem se tolik změnila já, nebo celá naše společnost, ale když vidím jak v listopadu začne agentura zdobit nákupní centrum vánočníma koulema a světýlkama, tak mám nějak pocit, že se tam tyhle věci vůbec nehodí. Letos máme dokonce uprostřed nákupáku dřevěného Josefa s Marií a kolébkou, no to mi příde úplně mimo.
A když se k tomu přidá takový víkend, jako byl tento, kdy na vás ze všech výhloh blikají nápisy, že od čtvrtka 22.11. do neděle 25.11. je black friday, tak to už je vůbec jako pěst na oko. Jo a ještě jsem zapomněla na koledy, které se linou z místního rozhlasu, jen je občas přeruší hlášení ochranky centra o tom, že někdo nechal zaparkované auto na přechodu, nebo že se hledají rodiče malého Pepíčka, který na ně čeká na informacích centra.
No a samozřejmě davy lidí proudících pasáží, kteří se snaží co nejvýhodněji pořídit dárky pro své blízké.
Když to vše tak pozoruji, tak mám pocit, že to pravé kouzlo vánoc se jaksi někam vytratilo.

Proč se bojíme změn

7. listopadu 2018 v 13:42 | Proksovka |  Témata týdne
To, že změna je život, jsem slyšela už mockrát, osobně se domnívám, že tato fráze platí na 100%. Ale vždy mne překvapí, kolik lidí se změny bojí. Mám ve svém okolí spoustu lidí, kteří jsou nespokojení se svou momentální situací, ať jsou to problémy v zaměstnání nebo z velké části především problémy v partnerském životě.
Ale když se mnou i tom všem mluví a já se zeptám : "Proč to nezměníš ???" Tak vždy vidím v jejich tváři vyděšený výraz a slyším věty typu : " To přeci nejde... Co bych dělala jiného, nic jiného neumím...." No a potom mne zasypou spoustou odpovědí, proč to nejde. Ale, když s nimi začnu tyto odpovědi rozebírat, tak vlastně zjišťuji, že toto všechno jsem jen výmluvy, pro to, aby nemuseli udělat ve svém životě změnu.
Úplně nechápu čeho se vlastně bojí, vždyť co může být horší, než dělat práci, která mne nebaví a kam chodím opravdu nerada. Nebo žít s partnerem, kterého nemiluju a s kterým se necítím dobře.
Když přemýšlím nad všemi těmi výmluvami, co mi říkají, tak mne napadá jedinné : MAJÍ STRACH Z NĚČEHO NEZNÁMÉHO..
Strach z toho, jak by se na ně dívali lidi, kdyby od partnera po tolika letech odešli, strach z toho, že přídou o dům, který společně vybudovali, strach ze samoty ( tolik let žili s někým a teď by najednou měli žít sami..)
Strach z toho, že jim to v nové práci nepůjde, že to nebudou zvládat, že je nepříjme kolektiv...
No a tak raději zůstávají tam kde jsou, svému okolí si stěžují, jací jsou vlastně chudáci, protože v práci to stojí za houby, mají za tu námahu tam málo peněz, vůbec se jim tam nelíbí. S partnerem jim to neklape, když už se doma potkají pomalu se ani nepozdraví, ale kvůli strachu ze změny, raději nezmění nic a časem si na tu pozici, toho chudáčka, kterého okolí rádo polituje zvyknou a asi jim to nějakým způsobem i vyhovuje.
Nevím možná jsem měla štěstí, mám hodného partnera, kterého bych za nic na světě nevyměnila, se kterým jsem ráda a je mi s ním dobře, Mám práci, která mne baví, ale to jen proto, že jsem v té předchozí dala výpověď ve chvíli, kdy jsem zjsitila, že tam nechodím ráda. To rozhodnutí nebylo úplně jednoduché, ale když mi došlo, že mne to tam nevyhovuje, tak jsem prostě tu výpověď sepsala a podala. Nepřišlo mi na tom nic těžkého.
Vždyť změna je život :) .
 


Úsměv

29. října 2018 v 20:09 | Proksovka |  Témata týdne
Možná někteří z Vás znají větu o tom, že úsměv vás nestojí mnoho, ale kolikrát dokáže naštvat tolik lidí ve vašem okolí, že to stojí určitě za to.
Lidé kolem mne říkají, že jsem smíšek a optimista, nevím, zda jsem se už tak narodila, nebo zda se to u mne projevilo až později, každopádně se směju hodně a velmi ráda.
Líbí se mi rána na cyklostezce, kdy jedu na kole do práce a proti mě chodí zamračení a rozespalí lidé a já se na ně usmívám.
Někteří na mne koukají jako na blázna, jiní mi úsměv oplatí a to je potom super pocit. Když Vám někdo úsměv takto vrátí, cítím najednou ohromný příval energie a mám pak veselejší celý den.
Chodím s úsměvem i za zákazníky, kteří přijdou do naší prodejny a oni jsou kolikrát mile překvapeni, že se na ně směji. Mám vždy velikou radost, když někdo dorazí na prodejnu zamračený a odhází s úsměvem. Beru to jako takové svoje vítězství.
Myslím, že lidé by se neměli brát tolik vážně, stejně z tohoto života nevyvázneme živí.

Maličkosti

22. října 2018 v 10:41 | Proksovka |  Témata týdne
Jako malá jsem velmi ráda kramařila na půdě v domě mých prarodičů. Byla tam taková spousta zajímavých věcí, které voněly dálkou a tajemnem.
Když babička s dědou zemřeli a jejich dům se vyklízel, tak většina těchto věcí skončila v popelnici. Moji rodiče je vnímali jako nepotřebné hlouposti a nechápali jak toho babička s dědou mohli tolik za svůj život nashromáždit.
Pro ně neměli tyto věci žádnou hodnotu, prarodiče měli ke každé takové věci nějakou vzpomínku, která jí tím propůjčovala kouzlo jedinečnosti.
Dnes, když jsou moji rodiče ve věku mých prarodičů, tak mají samozřejmě nashromážděnou podobnou sbírku předmětů, které jsou vlastně k ničemu, ale ke každému tomu předmětu se váže nějaká jejich vzpomínka.
Myslím, že každý z nás máme tendenci schovávat si nepotřebné věci, které nám připomínají nějakou událost nebo zážitek. Když potom tento předmět vezmeme do rukou vyvolá v nás vzpomínky na dovolenou, nějaký výlet, nějaký zážitek s člověkem, který již není mezi námi.... a najednou se zase ve vzpomínkách ocitneme na tom místě kde nám bylo hezky a to je důvod proč si tyto předměty schraňujeme, i když pro ostatní lidi nemají žádnou cenu.

Nikdo není jen dobrý nebo jen zlý

16. října 2018 v 9:26 | Proksovka |  Témata týdne
Myslím si, že lidé jsou na světě především pro to, aby si vzájemně pomáhali. Dokonce jsem někde i četla, že postižení jsou zde proto, aby jsme my zdraví, měli komu pomáhat. Vždy mě to zahřeje u srdíčka, když mohu někomu pomoci, ale ten pocit znáte asi všichni. Takže nevím jak to máte vy, ale já lidem pomáhám především kvůli sobě, kvůli tomu pocitu, který z toho potom mám.
Bohužel to o mne spousta lidí ví, a jsem si vědoma, že toho občas i zneužívají. Ozvou se mi jen, když něco potřebují a já i když vím, že je to od nich vypočítavé, tak jim stejně pomůžu. Asi proto, že mám na tom pocitu, vytvořenou nějakou závislost, nebo možná proto, že neumím lidi odmítat, když mne o něco požádají.
Knihy typu Nauč se říkat NE nebo Nenech se využívat jsem četla už několikrát, ale převést to do praxe prostě neumím.
Zároveň má ale také dny, kdy dovedu být na své okolí pěkně protivná a bohužel to často odnášejí moji nejbližší, protože především doma si dovolíme odhodit tu masku, kterou máme na tváři pro své okolí a být takovými, jací jsme doopravdy.
Potom mne to samozřejmě mrzí, ale slova, která už jsou jednou vyřčena, bohužel nelze vzít zpět.
No a nakonec jsou to moji kolegové se kterými se potkávám v práci. Někteří mi vyloženě nesedí. Když nad tím tak přemýšlím, tak za to nemohou, jsou prostě jiní než já, ale já se k nim nedokážu nějak chovat úplně přátelsky. Stále s tím bojuju, protože mám pocit, že to jak se k nim občas chovám, to že nejsem já, ale někdo jiný. Přemýšlím nad tím co mě na nich vlastně vadí, jetli mám pocit, že mne nějak ohrožují, zatím nevím, snad na to jednou přídu a dokážu svoje chování vůči nim změnit.

Proč si někteří lidé myslí, že jsou něco víc než ostatní ?

2. října 2018 v 16:18 | Proksovka
Je to asi měsíc, co jsme vyrazili v sobotu s manželem na kola, vyšlo krásné počasí, výlet se povedl a když jsme se vraceli domů, tak jsme asi 10 km před cílem uviděli na chodníku cyklistku, která svoje kolo tlačila a bylo evidentní, že má měkké přední kolo.
Lepení vozíme vždy sebou, takže sem automaticky seskočila z kola a zeptala se jí zda jí můžeme nějak pomoci. No paní přitakala, že přední kolo píchla, protože najela na připínáček a že si ho opravit neumí. V tu chvíli jsem jí poznala, uvědomila jsem si, že se známe od vidění a že bydlí v sousední vesnici.
Manžel se okamžitě ujal jejího kola, vyndal z pláště píchlou duši, našel dírku a duši zalepil. Během chvilky bylo kolo spravené. Paní nám moc děkovala, že by jinak těch 10 km, musela kolo tlačit a dokonce nám nabízela za opravu i peníze, ale to jsme samozřejmě odmítli. Rozloučili jsme se a jeli jsme dál.
Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme šli za 14 dní na akci pořádanou v sousední vesnici a tam jsme tuto paní potkali, oba jsme s úsměvem pozdravili, už jsem měla na jazyku připravenou otázku, zda kolo stále drží, a najednou koukáme, že paní aniž by nám na pozdrav odpověděla, tak otočila halvu na druhou stranu a dělala, že nás nevidí. Podívali jsme se překvapeně na sebe, zda se nám to nezdálo. Šla ještě s dalšími dvě ženami, tak snad nechtěla zdravit před nimi.... ? No nechápali jsme...
Zhruba za měsíc jsme šli do místního kina a ejhle, ve dveřích se potkáváme opět s touto paní, byla těsně proti nám v úzkém prostoru dveří a manžel si neodpustil opravdu hlasitý pozdrav a podíval se jí do očí.... bylo vidět, že je jí to hodně nepříjemné, neměla očima kam uhnout, ale přestomu na pozdrav neodpověděla. Tentokrát s ní byla žena, kterou manžel znal ze základní školy, tak pozdravil i jí, ale opět se mu nedostalo žádné odpovědi...
Cestou z kina jsme o tom hodně diskutovali, přišlo nám to hrozně ubohé a hloubé, přece odpovědět na pozdrav nic nestojí...
Vůbe nehcápu co tím ty dotyčné sledují, opravdu nám chtějí dát najevo, že ony jsou něco víc ?

Hmotná odpovědnost

13. září 2018 v 12:05 | Proksovka |  Témata týdne
Jako prodavačka mám samozřejmě podepsanou dohodu o hmotné odpovědnosti. Už v tomto oboru pracuji přes deset let a i když jsem občas zaměstnavatele vystřídala, tak tzv. hmotku jsem podepisovala vždy při nástupu do nové práce.
Když si teda člověk podrobně pročte, za co vše je podle této smlouvy zodpovědný, tak mu není úplně dobře, ale zase chápu, že se tím zaměstnavatel kryje, aby mu na prodejně zaměstnanci nekradli.
Při inventuře se samozřejmě vždy nějaké manko objevilo, ale vždy byl nějaký ten limit, do kterého jsme nemuseli ze svého platit nic. Takže sem hmotku podepisovala, tak nějak automaticky a moc jsem nad tím nepřemýšlela.
Problémy se zaměstnavatelem ohledně hmotky, jsem měla jen jednou a to v případě, kdy majitelka prodávala naší prodejní jednotky někomu jinému. Tehdy se zjistilo při inentuře manko v hodnotě 10 000,- a vzhledem k tomu, že jsme tam byli tři a já byla vedoucí, tak po mě chtěla zaplatit polovinu a po děvčatech po každé 2 500,-.
Podle smlouvy o hmotné odpovědnosti na to měla samozřejmě nárok, ale já věděla za kolik naší prodejní jednotku prodává a trochu mne rozčilovalo, že po nás k tomu chce ještě i těch 10 000,-.
Tehdy mi to nedalo, odnesla jsem smlouvu právníkovi a ten to začal řešit a po prostudování smlouvy o prodeji naší prodejní jednotky našel větu, že majitelka jí prodává se všemi závazky i pohledávkami a manko je myslím zrovna pohledávka. Takže majitelce napsal, že jediný, kdo po nás může manko vymáhat je nový majitel. No a od té doby byl klid, nový majitel po nás nic nechtěl, nás to teda stálo 2 000,- za právníka, ale pořád jsme byly v plusu.
Na další prodejní jednotce, kde jsem nastoupila byli kamery, takže když jsme zjitili, že nám něco chybí, nebo našli v kabince čipy, tak se šlo na kamery a třeba celý den se prohlížel záznam. Zloděje jsme většinou vždy objevili a ten pocit, když jsem si uvědomila, že jsem ho obsluhovala, radila mu, jakou velikost, nesla mu něco ze skladu a on zatím využil příležitosti, sundal čip a věc si schoval do tašky, to mě vždy docela dost srazilo do kolen.
Zajímalo by mne co se tomu zloději v tu chvíli honí hlavou, jestli si uvědomuje, že tu věc musí potom někdo zaplatit, nebo je mu to asi úplně jedno. Každopádně já si vždy připadala jako úplně debil. nikdy bych to zrovna do těchto lidí neřekla.
No nevím, momentálně pracuji na prodejně, kde kamery nejsou, prodejna je veliká, podle počítadla průchodů k nám v sobotu přišlo 1200 zákazníků, no a výsledek: 11 čipů s ustřiženým drátem v kabince :( Už teď se děsím inventury. Netuším kdo to mohl udělat, byl jeden nebo jich bylo víc ? Na prodejně jsme byli celý den ve čtyřech, z toho měl každý z nás dvě půlhodinové pauzy, může si opravdu zaměstnavatel myslet, že jsme schopní to uhlídat ?

Zodpovědnost

12. září 2018 v 13:45 | Proksovka |  Témata týdne
Zodpovědnost, jedno ze slov, které často slyšíme. Za co vše, že jsme vlastně zodpovědní ?
Myslím, že každý je zodpovědný především za svůj život a také za životy svých dětí. Já jsem si třeba děti pořídila docela brzy a musim říct, že když jsem poprvé držela v náručí svého syna, tak jsem si uvědomila jak je ten malinký človíček bezbranný a že jsem to já a můj manžel, kdo je zodpovědný za to jaký bude mít život.
Občas máme tendenci přehazovat zodpovědnost za svůj život na jiné : " Rozhodla bych se jinak, ale poradili mi, že takhle je to lepší "... atd. Tohle známe určitě všichni, ale je to jen naše věc jak se rozhodneme, je to náš život a nikdo jiný ho za nás žít nebude a pokud se řídíme radami někoho jiného, tak je to potom jen a jen naše rozhodnutí. Nikdo jiný není odpovědný za to, jak mi se rozhodneme, vždy je to jen na nás samotných. A potom jsme to také mi, kdo musí nést důsledky našeho rozhodnutí.
Pokud nejsme spokojení s tím, jaký žijeme život, tak my jsme ti jediný, kdo to může změnit, ale musíme přijmout tu zodpovědnost za svůj život a něco s tím začít dělat, bez ohledu na to, co nám říkají ostatní.
Teď se třeba blíží volby a spousta lidí v tomto státě na politiky nadává, ale jsme to my voliči, díky komu se ti lidé dostali do politiky. To my jsme jim umožnili, aby byli tam kde nyní jsou a my to také teď ve vobách můžeme změnit. Ale musíme proto opět něco udělat, ten, kdo vůbec nejde k volbám, nemůže potom na politiky nadávat, protože on měl možnost něco změnit, ale neudělal to.
Další věc, za kterou já osobně cítím velkou zodpovědnost, je to jak si ničíme tuto planetu. Jsme to my, kdo je zodpovědný za to v jakém stavu ji předáme našim dětem a myslím, že každý z nás by se měl zamyslet nad svým chováním k přírodě.
Já vím, že si to můžeme obhájit tím, že je tady další spousta lidí, kteří planetu devastují, tak proč já bych se měl vzdávat svého pohodlí a chovat se jinak. Ale kdyby se nad tím jak se k planetě chováme zamyslel každý, tak by to tady potom vypadalo jinak.

Zbytečností

24. srpna 2018 v 14:20 | Proksovka |  Témata týdne
Zbytečností má doma každý z nás určitě spoustu. Už od dětství máme v sobě nějakou takovou touhu pořizovat si věci, které se nám líbí, věci které máme spojené s nějakým zážitkem, suvenýry z dovolené, nevhodné dárky, které je nám líto vyhodit a podobně.
Znáte to určitě všichni. Většinu těchto věcí máme založenou někde ve skříni a teprve, když se doma rozhodneme dělat generální úklid a začneme tyto skříně procházet, zjistíme kolik se nám toho postupem času nakupilo a že většinu z toho jsme vlastně za celou dobu vůbec nepotřebovali. ALE rozhodně to nevyhodíme, protože co kdyby se nám to někdy v budoucnu mohlo hodit. Už nepřemýšlíme nad tím, že když jsme to nepotřebovali v posledních pěti letech, že pravděpodobnost, že to budeme potřebovat v dalších pěti je naprosto mizivá.
Také mám doma skříně plné věcí, které jsem si z nějakého důvodu odněkud přivezla, které mi někdo daroval, nebo které jsem si pořídila za velmi výhodnou cenu, takže nešlo to nekoupit.
No a jak jste na tom vy ?

Kam dál