Nikdo není jen dobrý nebo jen zlý

Včera v 9:26 | Proksovka |  Témata týdne
Myslím si, že lidé jsou na světě především pro to, aby si vzájemně pomáhali. Dokonce jsem někde i četla, že postižení jsou zde proto, aby jsme my zdraví, měli komu pomáhat. Vždy mě to zahřeje u srdíčka, když mohu někomu pomoci, ale ten pocit znáte asi všichni. Takže nevím jak to máte vy, ale já lidem pomáhám především kvůli sobě, kvůli tomu pocitu, který z toho potom mám.
Bohužel to o mne spousta lidí ví, a jsem si vědoma, že toho občas i zneužívají. Ozvou se mi jen, když něco potřebují a já i když vím, že je to od nich vypočítavé, tak jim stejně pomůžu. Asi proto, že mám na tom pocitu, vytvořenou nějakou závislost, nebo možná proto, že neumím lidi odmítat, když mne o něco požádají.
Knihy typu Nauč se říkat NE nebo Nenech se využívat jsem četla už několikrát, ale převést to do praxe prostě neumím.
Zároveň má ale také dny, kdy dovedu být na své okolí pěkně protivná a bohužel to často odnášejí moji nejbližší, protože především doma si dovolíme odhodit tu masku, kterou máme na tváři pro své okolí a být takovými, jací jsme doopravdy.
Potom mne to samozřejmě mrzí, ale slova, která už jsou jednou vyřčena, bohužel nelze vzít zpět.
No a nakonec jsou to moji kolegové se kterými se potkávám v práci. Někteří mi vyloženě nesedí. Když nad tím tak přemýšlím, tak za to nemohou, jsou prostě jiní než já, ale já se k nim nedokážu nějak chovat úplně přátelsky. Stále s tím bojuju, protože mám pocit, že to jak se k nim občas chovám, to že nejsem já, ale někdo jiný. Přemýšlím nad tím co mě na nich vlastně vadí, jetli mám pocit, že mne nějak ohrožují, zatím nevím, snad na to jednou přídu a dokážu svoje chování vůči nim změnit.
 

Proč si někteří lidé myslí, že jsou něco víc než ostatní ?

2. října 2018 v 16:18 | Proksovka
Je to asi měsíc, co jsme vyrazili v sobotu s manželem na kola, vyšlo krásné počasí, výlet se povedl a když jsme se vraceli domů, tak jsme asi 10 km před cílem uviděli na chodníku cyklistku, která svoje kolo tlačila a bylo evidentní, že má měkké přední kolo.
Lepení vozíme vždy sebou, takže sem automaticky seskočila z kola a zeptala se jí zda jí můžeme nějak pomoci. No paní přitakala, že přední kolo píchla, protože najela na připínáček a že si ho opravit neumí. V tu chvíli jsem jí poznala, uvědomila jsem si, že se známe od vidění a že bydlí v sousední vesnici.
Manžel se okamžitě ujal jejího kola, vyndal z pláště píchlou duši, našel dírku a duši zalepil. Během chvilky bylo kolo spravené. Paní nám moc děkovala, že by jinak těch 10 km, musela kolo tlačit a dokonce nám nabízela za opravu i peníze, ale to jsme samozřejmě odmítli. Rozloučili jsme se a jeli jsme dál.
Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme šli za 14 dní na akci pořádanou v sousední vesnici a tam jsme tuto paní potkali, oba jsme s úsměvem pozdravili, už jsem měla na jazyku připravenou otázku, zda kolo stále drží, a najednou koukáme, že paní aniž by nám na pozdrav odpověděla, tak otočila halvu na druhou stranu a dělala, že nás nevidí. Podívali jsme se překvapeně na sebe, zda se nám to nezdálo. Šla ještě s dalšími dvě ženami, tak snad nechtěla zdravit před nimi.... ? No nechápali jsme...
Zhruba za měsíc jsme šli do místního kina a ejhle, ve dveřích se potkáváme opět s touto paní, byla těsně proti nám v úzkém prostoru dveří a manžel si neodpustil opravdu hlasitý pozdrav a podíval se jí do očí.... bylo vidět, že je jí to hodně nepříjemné, neměla očima kam uhnout, ale přestomu na pozdrav neodpověděla. Tentokrát s ní byla žena, kterou manžel znal ze základní školy, tak pozdravil i jí, ale opět se mu nedostalo žádné odpovědi...
Cestou z kina jsme o tom hodně diskutovali, přišlo nám to hrozně ubohé a hloubé, přece odpovědět na pozdrav nic nestojí...
Vůbe nehcápu co tím ty dotyčné sledují, opravdu nám chtějí dát najevo, že ony jsou něco víc ?

Hmotná odpovědnost

13. září 2018 v 12:05 | Proksovka |  Témata týdne
Jako prodavačka mám samozřejmě podepsanou dohodu o hmotné odpovědnosti. Už v tomto oboru pracuji přes deset let a i když jsem občas zaměstnavatele vystřídala, tak tzv. hmotku jsem podepisovala vždy při nástupu do nové práce.
Když si teda člověk podrobně pročte, za co vše je podle této smlouvy zodpovědný, tak mu není úplně dobře, ale zase chápu, že se tím zaměstnavatel kryje, aby mu na prodejně zaměstnanci nekradli.
Při inventuře se samozřejmě vždy nějaké manko objevilo, ale vždy byl nějaký ten limit, do kterého jsme nemuseli ze svého platit nic. Takže sem hmotku podepisovala, tak nějak automaticky a moc jsem nad tím nepřemýšlela.
Problémy se zaměstnavatelem ohledně hmotky, jsem měla jen jednou a to v případě, kdy majitelka prodávala naší prodejní jednotky někomu jinému. Tehdy se zjistilo při inentuře manko v hodnotě 10 000,- a vzhledem k tomu, že jsme tam byli tři a já byla vedoucí, tak po mě chtěla zaplatit polovinu a po děvčatech po každé 2 500,-.
Podle smlouvy o hmotné odpovědnosti na to měla samozřejmě nárok, ale já věděla za kolik naší prodejní jednotku prodává a trochu mne rozčilovalo, že po nás k tomu chce ještě i těch 10 000,-.
Tehdy mi to nedalo, odnesla jsem smlouvu právníkovi a ten to začal řešit a po prostudování smlouvy o prodeji naší prodejní jednotky našel větu, že majitelka jí prodává se všemi závazky i pohledávkami a manko je myslím zrovna pohledávka. Takže majitelce napsal, že jediný, kdo po nás může manko vymáhat je nový majitel. No a od té doby byl klid, nový majitel po nás nic nechtěl, nás to teda stálo 2 000,- za právníka, ale pořád jsme byly v plusu.
Na další prodejní jednotce, kde jsem nastoupila byli kamery, takže když jsme zjitili, že nám něco chybí, nebo našli v kabince čipy, tak se šlo na kamery a třeba celý den se prohlížel záznam. Zloděje jsme většinou vždy objevili a ten pocit, když jsem si uvědomila, že jsem ho obsluhovala, radila mu, jakou velikost, nesla mu něco ze skladu a on zatím využil příležitosti, sundal čip a věc si schoval do tašky, to mě vždy docela dost srazilo do kolen.
Zajímalo by mne co se tomu zloději v tu chvíli honí hlavou, jestli si uvědomuje, že tu věc musí potom někdo zaplatit, nebo je mu to asi úplně jedno. Každopádně já si vždy připadala jako úplně debil. nikdy bych to zrovna do těchto lidí neřekla.
No nevím, momentálně pracuji na prodejně, kde kamery nejsou, prodejna je veliká, podle počítadla průchodů k nám v sobotu přišlo 1200 zákazníků, no a výsledek: 11 čipů s ustřiženým drátem v kabince :( Už teď se děsím inventury. Netuším kdo to mohl udělat, byl jeden nebo jich bylo víc ? Na prodejně jsme byli celý den ve čtyřech, z toho měl každý z nás dvě půlhodinové pauzy, může si opravdu zaměstnavatel myslet, že jsme schopní to uhlídat ?
 


Zodpovědnost

12. září 2018 v 13:45 | Proksovka |  Témata týdne
Zodpovědnost, jedno ze slov, které často slyšíme. Za co vše, že jsme vlastně zodpovědní ?
Myslím, že každý je zodpovědný především za svůj život a také za životy svých dětí. Já jsem si třeba děti pořídila docela brzy a musim říct, že když jsem poprvé držela v náručí svého syna, tak jsem si uvědomila jak je ten malinký človíček bezbranný a že jsem to já a můj manžel, kdo je zodpovědný za to jaký bude mít život.
Občas máme tendenci přehazovat zodpovědnost za svůj život na jiné : " Rozhodla bych se jinak, ale poradili mi, že takhle je to lepší "... atd. Tohle známe určitě všichni, ale je to jen naše věc jak se rozhodneme, je to náš život a nikdo jiný ho za nás žít nebude a pokud se řídíme radami někoho jiného, tak je to potom jen a jen naše rozhodnutí. Nikdo jiný není odpovědný za to, jak mi se rozhodneme, vždy je to jen na nás samotných. A potom jsme to také mi, kdo musí nést důsledky našeho rozhodnutí.
Pokud nejsme spokojení s tím, jaký žijeme život, tak my jsme ti jediný, kdo to může změnit, ale musíme přijmout tu zodpovědnost za svůj život a něco s tím začít dělat, bez ohledu na to, co nám říkají ostatní.
Teď se třeba blíží volby a spousta lidí v tomto státě na politiky nadává, ale jsme to my voliči, díky komu se ti lidé dostali do politiky. To my jsme jim umožnili, aby byli tam kde nyní jsou a my to také teď ve vobách můžeme změnit. Ale musíme proto opět něco udělat, ten, kdo vůbec nejde k volbám, nemůže potom na politiky nadávat, protože on měl možnost něco změnit, ale neudělal to.
Další věc, za kterou já osobně cítím velkou zodpovědnost, je to jak si ničíme tuto planetu. Jsme to my, kdo je zodpovědný za to v jakém stavu ji předáme našim dětem a myslím, že každý z nás by se měl zamyslet nad svým chováním k přírodě.
Já vím, že si to můžeme obhájit tím, že je tady další spousta lidí, kteří planetu devastují, tak proč já bych se měl vzdávat svého pohodlí a chovat se jinak. Ale kdyby se nad tím jak se k planetě chováme zamyslel každý, tak by to tady potom vypadalo jinak.

Zbytečností

24. srpna 2018 v 14:20 | Proksovka |  Témata týdne
Zbytečností má doma každý z nás určitě spoustu. Už od dětství máme v sobě nějakou takovou touhu pořizovat si věci, které se nám líbí, věci které máme spojené s nějakým zážitkem, suvenýry z dovolené, nevhodné dárky, které je nám líto vyhodit a podobně.
Znáte to určitě všichni. Většinu těchto věcí máme založenou někde ve skříni a teprve, když se doma rozhodneme dělat generální úklid a začneme tyto skříně procházet, zjistíme kolik se nám toho postupem času nakupilo a že většinu z toho jsme vlastně za celou dobu vůbec nepotřebovali. ALE rozhodně to nevyhodíme, protože co kdyby se nám to někdy v budoucnu mohlo hodit. Už nepřemýšlíme nad tím, že když jsme to nepotřebovali v posledních pěti letech, že pravděpodobnost, že to budeme potřebovat v dalších pěti je naprosto mizivá.
Také mám doma skříně plné věcí, které jsem si z nějakého důvodu odněkud přivezla, které mi někdo daroval, nebo které jsem si pořídila za velmi výhodnou cenu, takže nešlo to nekoupit.
No a jak jste na tom vy ?

Televize

15. srpna 2018 v 23:56 | Proksovka |  Témata týdne
Domnívám se, že v dnešní době televize celkem zbytečná je, ale záleží na každém z nás.
Třeba my s manželem televizi doma máme, ale často si stahujeme filmy z internetu do počítače a ten potom připojíme k televizi, aby jsme ten film viděli pohodlně na velké obrazovce. Naše dospělé děti ani jeden televizi nemají a na filmy se koukají přímo na obrazovce počítače.
Občas si televizi pustíme jen tak a mrkneme, co tam zrovna dávají, ale mám pocit, že je to pořád do kola to samé. Filmy, které už jsem viděla mockrát a ještě protkané reklamami, že na film, který trvá hodinu a půl koukáte dvě.
V dnešní době, kdy se na vše co v televizi dávají vlastně můžete podívat na internetu zpětně několik dnů i déle a pustit si to v čase, který vyhovuje vám, je televize asi vážně zbytečná.
Ale vím, že třeba moji rodiče by se bez ní asi neobešli, jsou oba již v důchodu a televize jim vlastně dělá společnost. S počítačem moc kamarádi nejsou a stáhnout si filmy z internetu neumí.
Osobně si myslím, že všichni příliš moc koukáme na různé obrazovky, ať už je to ta televizní, počítačová nebo ta našeho telefonu. Možná by stálo za to, nechat tohle vše doma a vyrazit si do přírody prostě jen s batohem a svačinou.

Vážit si každého dne

18. července 2018 v 22:49 | Proksovka |  Témata týdne
Vyrůstala jsem za komunismu, v čistě materialistické rodině. Třeba o bohu, nebo o nějakém náboženství se u nás nikdy nemluvilo. Existuje jen to na co si můžeš sáhnout, nic mezi nebem a zemí není. Rodiče chodili vzhorně do práce, otec jako horník reprezentoval dělnickou třídu, díku čemuž jsem mohla trávit letní tábory v bývalé Jugoslávii, měla jsem pocit, že mi nic nechybí.
Pak přišel rok 89, mě v té době bylo 15 a najednou se věci začali měnit. Pamatuji si jak kamarádka donesla do školy knížku o čarodějnicích a další podobnou literaturu. Docela jsme to s holkama hltali, protože to do té doby pro nás bylo tabu.
Začala jsem číst hodně i knihy o cestování a lákalo mne poznávání cizích zemí. Najednou jsem četla příběhy lidí, kteří se rozhodli, že nechtějí svůj život marnit tím, že budou chodit do práce a splácet hypotéky, ale že si prostě svůj život užijou a budou cestovat. Jenže na cestování jsou potřeba peníze, řikala jsem si, ale pak jsem zjistila, že když je člověk skromný, tak to tak úplně pravda není.
Každý netouží po tom, postavit si dům nebo založit rodinu. Za komunismu to do nás takhle hustili, vystuduješ, dostaneš práci, založíš rodinu. Jakmile si jednou vezmeš hypotéku nebo pořídíš děti, tak potom už do práce chodit musíš, aby jsi měl na splátky, aby jsi uživil rodinu. Výhrou je pokud děláš práci, která tě baví.
Každý jsme jiný, někoho baví cestovat, jiného budovat si kariéru, důležité ale je, aby jsme to co děláme, dělali rádi.
Já mám to štěstí, že mě moje práce baví, takže každé ráno vstanu a vždy napřed poděkuji za to co mám, že jsem zdravá, že mám zdravé děti, protože vím, že spoustu lidí takové štěstí nemá. A mám pocit, že čím více děkuji, tím více dostávám.
No a jak jste na tom vy ?

Budoucnost

14. června 2018 v 22:08 | Proksovka |  Témata týdne
Věršina mladých lidí si představuje svoji budocnost pouze v růžových barvách, ale znáte ten citát :
JE TO ČERNÉ A KLEPE TO NA DVEŘE, CO TO JE ? no přece TVÁ RŮŽOVÁ BUDOUCNOST.
Každého z nás potkávají během života věci dobré, ale i ty špatné. Ty dobré dokáží rozzářit naše dny a ty špatné nás zase někam posunou. Kdyby nás v životě potkávali jen dobré věci, nezjistili by jsme, žeje potřeba něco v našem životě změnit.
Ty špatně věci zde nesjou, proto, aby nás srazili k zemi, ale naopak proto, aby nám ukázali, že něco děláme špatně a že je potřeba to začít dělat jinak.
Když jsem byla dítě, tak jsem se hrozně těšila na to, až budu dospělá, budu se o sebe starat sama a hlavně vše dělat podle sebe. Teprve, když jsem se opravdu osamostatnila, tak jsem si uvědomila, jak to dětství vlastně bylo prima a nechápala jsem kam, že jsem to tak spěchala.
Dneska už na budoucnost moc nemyslím, snažím se nic neřešit, nic moc neplánovat a čekám, co mi život sám přinese. A myslím, že jsem v tomto obdob nejspokojenější. Jsem vděčná za všechno co příde, za to dobré i za to špatné, protože vím, že vše má nějaký smysl a hlavně, že vše je přesně tak jak má být.

Souboj dvou vlků

16. května 2018 v 22:03 | Proksovka |  Témata týdne
Začala bych asi jednou indiánskou povídkou, kterou jsem kdysi četla. V té povídce vypráví starý indián mladému o souboji dvou vlků, který probíhá uvnitř každého člověka. Jeden ten vlk je hodný a ten druhý zlý. No a ten mladý indián se zeptá : A který z těch vlků nakonec vyhraje ?
Víte jaká je odpověď ? ... NO VYHRAJE PŘECE TEN, KTERÉHO KRMÍTE ...
Nikdo z nás není jen hodný nebo jen zlý, každý máme své dobré vlastnosti a také své špatné vlastnosti a je jen na nás, kterým dovolíme vyplavat na povrch.
Já se snažím chovat se k ostatním lidem tak, jak chci aby se chovali oni ke mě. Snažím se ostatní respektovat a nekritizovat je jen proto, že se nechovají podle mých představ. Ale taky se občas nechám strnout druhými, když začnou někoho pomlouvat a někdy neodolám a přisadím si. Tuhle ošklivou vlastnost máme určitě více my ženy, víc si všímáme ostatních a máme tendenci více druhé kritizovat, jen proto, že se svým chováním nějak odlišují od něčeho co považuje za standartní.
Myslím si, že lidi kteří jsou na ostatní zlí, jsou především nešťastní. Jsou nespokojení se svým životem a asi nevědí jak to jinak dát najevo. Jinak si to nedovedu vysvětlit, protože se domnívám, že mít rád lidi kolem sebe je taková lidská přirozenost, že jsme na světě hlavně proto, aby jsme ostatním pomáhali, protože tím ohromně obohatíme především ten svůj život.

Pojem štěstí

7. května 2018 v 12:04 | Proksovka |  Témata týdne
Slovo štěstí použíme každý často, vzájemně si přejeme hodně štěstí, občas si štěstí závidíme, ale co si vlastně pod tím slovem představit. Každý z nás si pod slovem štěstí představí asi něco jiného, někdo výhru ve sportce, někdo zdravou rodinu...
Jak se říká někomu stačí ke štěstí málo.
Pro mne je velkým štěstím to, že jsem zdravá, mám zdravé děti a skvělého manžela a vlastně k životu už nic víc nepotřebuji. Myslím si, že štěstí je určitý pocit spokojenosti se svým životem, když si člověk uvědomí, že vlastně má vše co k životu potřebuje a po ničem jiném už netouží. Lidé si často stěžují na věci, které jim ke štěstí chybí, ale už zapomínají na ty, které mají. Potom nemohou být nikdy šťastní, když získají jednu věc, která jim ke štěstí chyběla, tak se objeví jiná, o které jsou přesvědčeni, že ji také ke štěstí potřebují.
Někde jsem četla, že se ptali malého dítěte, čím by chtělo být a ono odpovědělo, že by chtělo být šťastné. Je úplně jedno co člověk v životě dělá, pokud mu to přináší ten správný pocit uspokojení

Kam dál