Absolutní nula

10. ledna 2018 v 23:00 | Proksovka |  Témata týdne
Každý z nás určitě zažil ten pocit, kdy si jako absolutní nula připadal. Alespoň já ho mělo několikrát v životě.
Poprvé asi ve škole, byla jsem spíš tiché dítě, nikdy jsem se nesnažila vyniknout a o to víc bylo jednodušší mi ublížit, protože jsem se neuměla bránit. Děti dovedou být někdy hodně zlé a většinou si ani neuvědomují, jak moc druhým ubližují.
O to horší je to potom u dospělých, kteří si to moc dobře uvědomují a přesto jim dělá radost, když mohou někoho ponížit.
Většinou jsem se s takovým jednáním setkala v práci, kdy se nadřízení zbytečně vozili po podřízených kvůli maličkostem.
Jsou lidé které takové jednání nevyvede z míry a dokázou nad tím mávnout rukou, ale pokud má člověk nízké sebevědomí a neumí se bránit, tak si v tu chvíli připadá jako absolutní nula.
Obzvláště vynalézavé v těchto případech bývají ženy, setkala jsem se několikrát s tím, že jedna zjistí jakou slabinu má ta druhá a potom se po ní začne vozit.
Je to smutné, jak na sebe lidé dovedou být někdy zlí. Myslím, že lidé, kteří tohle dělají mají sami nízké sbevědomí a tímto způsobem si ho zvedají, jen bych potřebovala nějaký kurz, kde bych se anučila jak se těmto lidem bránit.
 

Manželský slib

5. ledna 2018 v 14:02 | Proksovka |  Témata týdne
Minulý rok jsme s manželem oslavili stříbrnou svatbu. Přišlo mi to až neuvěřitelné, že od doby, kdy jsme si řekli svůj manželský slib již uplynulo 25 let. Byli jsme oba mladí, zamilovaní a mysleli si, že nás čeká pouze růžová budoucnost.
Tehdy bylo zvykem odříkat manželský slib na radnici, či obecním úřadě. Já si vymyslela kostel, přeci jen je to jiné, odříkat celý slib před farářem, rodinou a známými, než odpovědět na úřadě oddávajícímu na otázku ano. Byli jsme oba pokřtění, takže to nebyl takový problém, absolvovali jsme pár schůzek s panem farářem, naučili se některé modlitby a nic nám nestálo v cestě. Dokonce jsme byli první manželé v Chomutově, kteří mělo po pádu komunismu svatbu jen v kostele. Do té doby museli snoubenci ještě na obecní úřad, říci oddávajícímu ano.
Nevím zda nad námi držela ochranou ruku nějaká vyšší moc, ale naše manželství vydrželo. Narodili se nám dvě zdravé děti a i když se občas nad námi objevil nějaký ten mrak, tak jsme to vždy společně ustáli. I teď po těch letech vím, že bych ten manželský slib složila znovu a děkuji za to, že mi osud přivál mého muže do cesty.
Když vidím jak se vyvíjejí vztahy mých dětí se svými partnery, nestačím žasnout nad tím, jak se doba změnila. Oba mají velmi tolerantní partnery, když jeden nemá čas, tak druhý jede na výlet bez něj s partou kamarádů. V jejich vztazích vidím nechuť se nějak omezovat a hlevně neomezovat toho druhého. Nechuť se přizpúsobovat, to ať si raději ten druhý jede sám, když mě se zrovna nechce.
My v jejich věku měli již dvě děti, oni o dětech zatím vůbec neuvažují. Tak si říkám, zda jsme to neměli lehčí ?

Vánoce

23. prosince 2017 v 0:01 | Proksovka |  Moje práce
Každý kdo někdy racoval v obchodě, určitě ví jak náročná práce to je v období svátků. A co teprve pokud se jedná o ty hlavní svátky v roce VÁNOCE. V obchodě pracuji již nějaký ten pátek, po sedmi letech v potravinách jsem zakotvila v obchodě se sportovním oblečením. A jelikož se tento obchod nachází v nákupním centru, tak vidím to davové šílenství každý den.
Narvaná parkoviště, v pasáži se valí davy lidí a spolu s tím jak se krátí čas do Štědrého dne, tak stoupá i nervozita zákazníků.
Ti kteří ještě před týdnem váhali, zda koupit tento a nebo jiný dárek, dnes berou vše, jen aby už mohli být pryč z toho mumraje.
Každý rok je to úplně stejné, každý přesně víme, kdy vánoce jsou a přesto si to ti lidé pokaždé nechají na poslední chvíli a potom se stresují a snaží se hekticky vše dokoupit, aniž by přemýšleli co vlastně kupují.
Ale o tomhle přeci vánoce vůbec nejsou, paradoxně se nazývají svátky klidu, ale každý kdo byl před vanocemi někdy v nákupáku ví, že tam teda klid rozhodně není. Navíc do všeho toho shonu se z amliónů ozývají koledy, které jedou pořád do kola a většinou již od začátku prosince, takže ti z nás, kteří tam tráví 12 hodin denně, dostávají při prvních tónech koled amok.
Já řeším dárky již většinou začátkem září, pravda, že někdy hledám kam jsem je schovala a někdy koukám na zabalený dárek a přemýsšlím co jsem to vlastně dotyčnému koupila, ale do začátku prosince se snažím mít vše nakoupené, abych nemusela do toho blázince ještě po práci. Myslím, že vánoce jsou tu především proto, abychom zpomalili, zastavili se a zamysleli, čím by jsme svým blízkým udělali radost. Popřemýšlet o tom, co dotyčný dělá rád, co by se mu hodilo a co by mu udělalo opravdovou radost. Ten pocit pokud se přesně trefíte je potom k nezaplacení.
Lidem se ale asi nechce zpomalovat, zastavovat a přemýšlet, jak jinak si vysvětlit, že se dneska dávají pod stromeček peníze. Nebo prostě příde na prodejnu pár a každý si něco vybere a ten druhý mu to zaplatí a řeknou, že to je od Ježíška.
Kde je ale to překvapení.. ta radost s rozbaleného dárku, když vím co v něm je, ještě než ho rozbalím.
Všechny prodejny dnes nabízejí možnost výměny, pokud se netrefíte do vkusu, nebo velikosti, tak kde je problém ?
Je to nedostatek času, nebo strach, že toho druhého neznám tak dobře, abych uhodl co se mu líbí ?
 


Výpověď

14. prosince 2017 v 13:02 | Proksovka |  Moje práce
Šla jsem nastartovaná na ranní poradu, s pocitem, že jsem připravená na vše, vstřebávala jsem rady od manžela, jak na co reagovat. Dokonce jsem ráno přemýšlela, zda si nedat panáka na kuráž.
Na prodejně se na sebe všichni mile usmívali, porada byla plná optimismu, jak se nám dobře daří a jaká máme skvělá čísla (tak je prosinec a před vánocemi se daří na všech prodejnách) . No závěr byl takový, že plán určitě přeplníme minimálně o 10% a tím to skončilo.
Byla jsem trochu zaražená, ale jen do té doby než mě vedoucí vyzvala, abych s ní šla na kávu. No a tam to na mě vybalila, jaké má ze mne pocity, jaké pocity mají ze mne pokladní a co jí k tomu mohu říct. Řekla jsem jediné, že v takové atmosféře, jaká je na prodejně a v takovém kolektivu již pracovat nechci a že do konce týdne zašlu na firmu svojí výpověď.
Evidentně jsem jí vzala vítr z plachet, protože se zarazila a zeptala se mne jak mi může pomoci, abych dosahovala lepších výsledků. Takže jsem jí musela chvíli vysvětlovat, že nechci dosahovat lepších výsledků a že nechci být někde, kde se mi nelíbí. Zírala na mne udiveně a začala mi vysvětlovat, že v každé práci je něco, že kdybych věděla jak těžké to má v práci její manžel, proti tomu je to u nás paráda a navíc dobře placená.
Úplně jsem jí dorazila, když jsem jí řekla, že jsem nedávno dostala jednu pracovní nabídku a že jsem se rozhodla jí přijmout i přes to, že půjdu s penězi dolů. Peníze nejsou všechno a v práci trávíme tolik času, že by jsme neměli pracovat někde, kde se necítíme dobře a kde se nám nelíbí. Chi se zase radovat z každého prodaného kusu a ne být naštvaná, že si zákazník koupil pouze jednu věc a já budu mít špatnou kusovost a budu ta nejhorší, protože to budu kazit ostatním.
Myslím, že mne vůbec nepochopila, začala přemýšlet jak to vysvětlí manažerce, tak jsem jí to ulehčila, když jsem jí řekla, že po odeslání výpovědi na firmu pošlu manažerce mejla já.
Mejla jsem poslala včera těsně před odchodem z práce, kdyby manažerka náhodou chtěla volat a probírat to se mnou, aby mne již na prodejně nezastihla. Napsala jsem jí, že jsem na personální oddělení zaslala svou výpověď a že o důvodech, které mne k tomuto kroku vedli si s ní ráda promluvím osobně při její další návštěvě na prodejně. No a potom mi to nedalo a dopsala jsem tam toto :
' Některé věci prostě dělám pro radost a srdcem a to do žádné exelovské tabulky dát nejde. Při vstupním pohovoru jste mi řkala, že jste čistě rodinná firma, tak Vám chci říct, že takovou rodinu bych v žádném připadě nechtěla. '

Rozčarování

7. prosince 2017 v 22:21 | Proksovka |  Moje práce
Tak dneska ráno jsem přišla do práce, po třeh dnech volna odpočatá, plná energie. Pozdravím se s pokladní, převléknu se do firemního oblečení a sednu k počítači ve skladu.
V rychlosti jsem přejela všechny pracovní mejly a v tom na mě pokladní volá, že je potřeba vyměnit toner v tiskárně. Na tiskárně je štos papírů, tak je začnu procházet a najednou narazím na jeden, kde je moje jméno. V tu chvíli jsme myslela, že špatně vidím. Musela jsem si sednout, písmo bylo vedoucí a moje jméno tam bylo ve spojitosti s tím, že vedoucí má pocit, že mě to na prodejně nebaví, potom tam stálo, že obě pokladní ten pocit mají taky. Další bod byl s mým jménem spojovám spolu se záměrem nebýt na prodejně. Další bod spojoval mé jméno v souvislosti s neorganizací práce a ten poslední jsem nechápala vůbec : žádné delegace (výlohy plus zboží)
No chvíli jsem to musela rozdýchat, potom jsem přemýšlela zda nejít rovnou za pokladní Verčou a zeptat se jí na to. Dělalo se mi zle, řikala jsem si, zda tohle má nějaký smysl. Jsme na prodejně čtyři dospělé ženy, normálně si spolu povídáme o svých radostech a starostech, myslela jsem si, že jsme kámošky a teď tahle podpásovka ????
Pak jsem si uvědomila, že v pondělí byla na prodejně manažerka , tak zda to vedoucí probírala s ní ??? Nebo druhé co mi blesklo halvou byla zítrejší porada, že by si to vedoucí připravila na ní ? No nechám se překvapit, najednou jsem vlastně ráda, že jsem to našla, mohu se aspoň trochu na poradu připravit, kdyby to na mě vedoucí vytáhla.
Pokud to opravdu vytáhne, poprosím rovnou všechny, aby mi upřímně odpověděli zda to na prodejně někoho z nich baví.

Život na hraně

6. prosince 2017 v 14:33 | Proksovka |  Témata týdne
Život na hraně si asi každý z nás představuje trochu jinak. Já bych chtěla psát o životě na hraně, co se týká extrémních sportů.
Nevím zda to slovo extrémní je úplně správné, ale pojišťovny tyto sporty řadí jako rizikové a pokud se vám staně nějaký úraz při provozování takového sportu, tak můžete mít sepsanou sebelpší pojistku, ale pokud nemáte připojištění na rizikové sporty, tak si můžete o nějakém pojistném plnění nechat jen zdát.
Obě moje děti naprosto propadly horolezectví. Když byly malé a přemýšlela jsem na jaké koružky je přihlásit, objevil se mezi kroužky provozované v okolí i Horolezecký kroužek. Manžel to tenkrát rezolutně zamítl. " To v žádném případě, ještě se nám někde zřítí ze skály! " reagoval tehdy.
Jenže uběhlo pár let, syn se naprosto nadchl pro sport nazývaný Slackline, což je chůze po lajně. No a když se naučil chodit na tenké gumě natažené mezi stromy, vrhnul se na další odvětví tohoto sportu což je Highline, chůze na této gumě ve výškách.
Když jsem poprvé viděla fotky svého dítěte, které balancuje v obrovské výšce mezi dvěma skálama, bylo mi zle. Ale sami víte jak to je, když máte doma puberťáka, ani jsme se vlastně nepokoušeli mu to zakazovat. Navíc k tomuto sportu přivedl i naši dceru, ale ta naštěstí zůstala jen u chůze mezi těmi stromy, na chození ve výškách neměla naštěstí ten správný morál.
Doma jsme od syna měli spoustu přednášek o tom, jak je tento sport bezpečný, že má vlastně na sobě sedák a je jištěný. Dokonce jsme se dozvěděli, že je to vlastně ve výšce bezpečnější než mezi těmi stromy, protože při pádu z lajny mezi stromy si můžete poranit nohu, kdežto při pádu do prázdného prostoru se vám nic nemůže stát, když jste jištění a máte sedák.
No a od tohoto sportu už to bylo jen kousek k horolezectví. Pro to se nadchly naše děti obě stejně. Od jara do podzimu tráví téměř všechny víkendy ve skalách, kam vyrážejí pravidelně s bandou stejných nadšenců.
No a když vidím jak šťastní a spokojení se z těch skal vracejí, tak jim vlastně i trochu závidim. Žijou prostě naplno. Svým kamarádům, kteří s nimi jezdí do skal naproto věří, vždyť se vzájemně ve skalách jistí a to už musí být velká důvěra v toho druhého, věřit, že v případě vaší chyby včas a správně zareaguje a nenechá vás spadnou na zem.
No co k tomu dodat, i když mi za tu dobu co lezou již každý jednou volal z nemocnice, moc jim v tom co dělají fandím, protože dělají to co je baví a to co je naplňuje. I když je to občas trochu na hraně.

Dětství v socialismu

20. listopadu 2017 v 9:39 | Proksovka |  Témata týdne
Na základní školu vzpomínám moc ráda. Chodila jsem tam v 80. letech, bydleli jsme na velikém sídlišti a škola byla kousek od našeho paneláku. Ve třídě nás bylo téměř třicet a byli jsme fajn parta.
V té době jsme nosili všichni téměř stejné oblečení, protože v obchodech se toho moc sehnat nedalo, bydleli jsme všichni v panelácích na sídlištích a odpoledne jsme se scházeli na hřišti kde jsme společně hráli céčka.
Nebyli žádné mobili, žádný internet, takže když někdo slíbil, že bude ve tři na hřišti, tak tam prostě byl. Myslím, že jsme to měli o něco lehčí než současné děti, které jsou obklopeni všemi těmi vymoženostmi moderní doby, které jim mají usnadňovat život, ale právě přes všechny ty vymoženosti nějak nemají čas na obyčejné hraní na hřišti.
Ve třídě nás bylo téměř třicet dětí, někomu šlo učení lépe, někomu hůře, ale nikdo nebyl dyslektik nebo dysgrafik, nikdo nebyl hyperaktivní a nikdo neměl svého pedagogického asistenta. Rozdělovali jsme se spíš na šprty, průšviháře a ty uprostřed. Já jsem byla vždy uprostřed, učení mě nijak extra nebavilo, takže jsem se držela toho, že trojka znamená dobrý a to mi stačilo.

Boj s váhou

1. listopadu 2017 v 22:38 | Proksovka |  Témata týdne
Byli časy, kdy jsem se všem radám o hubnutí smála. Do svých třiceti jsem mohla sníst cokoli a stále jsem byla hubená jak tyčka. Kamarádky, které bojovali s nadváhou mi jen tiše a občas i nahlas záviděli. Jedla jsem co jsem chtěla a kdy jsem chtěla a stále jsem se vešla do oblečení velikost 36. Navíc jsem pravidelně cvičila a začala i předcvičovat.
Asi jsem za ten svůj skvělý metabolismus byla málo vděčná, protože po třicítce se to pozvolna začalo měnit. Přesně si pamatuju ten pocit, když jsem nemohla poprvé dopnout kalhoty.
Jasně všude to přece píšou, že se po třicítce zpomaluje metabolismus, ale dokud to člověk nepozná na vlastní kůži, tak tomu nevěnuje pozornost.
Najednou jsem začala přemýšlet nad tím co jím a kdy to jím. Začala jsem číst ty články o dietách a hubnutí a hlavně jsem se těmi radami začala řídit. Ale byl to teda boj. Boj se sebou samou, boj s chutěma a hlavně boj s vlastní rozežraností. No a především boj, kterej asi nejde nikdy úplně vyhrát.
Snažila jsem se přidat více pohybu, ženský na cvičení moje štíhlá postava vždy motivovala, řikaly, že chtějí vypadat jako já. Takže jsem se snažila svojí postavu trochu maskovat, přestala nosit krátké trika jen pod prsa a naopak nosila delší, aby se mi při cvičení nevyhrnovali. Vrátila jsem se k běhání, ale zjistila jsem, že po třicítce už neuběhnu tolik co po dvacítce a taky, že mě po pár kilometrech začne bolet koleno a kyčel.
Doma jsem začala vařit jídla jako je bulgur, cizrna, pohanka, ovesné vločky. Jenže čím víc jsem jedla tyto zdravá jídla, tím větší byla moje chuť na sladké. Takže sem se třeba 14 dní držela, kila šla dolu, ale potom jsem se dostala k něčemu výbornému a nezdravému a neodolala jsem. Vždy se mi podaří něco shodit a potom se chvíli přestanu hlídat a kila mám zase zpět. Fakt obdivuju lidi, co shodili hodně kil a stále se váhu drží, mají můj velký obdiv. Třeba vynechat z jídelníčku cukr, jsem zkoušela už mockrát a nikdy jsem to delší dobu nedala.
Mám pocit, že jsem občas v začarovaném kruhu, asi nemám pevnou vůli. Navíc mi doktoři zjistili, že mám nemocnou štítnou žlázu a to prý taky k tloustnutí přispívá.
Takže tohle je můj velký boj a já se stále snažím bojovat, abych si udržela přijatelnou postavu co nejdéle.

Láska a žárlivost

19. října 2017 v 21:18 | Proksovka |  Témata týdne
Co si budeme povídat, když člověk někoho miluje, vždy má strach, že ho ztratí. Nevím zda to takto máme všichni, ale většinou když jsme zamilovaní, tak toužíme být stále s milovanou bytostí a mít jí jen pro sebe.
Nejraději by jsme milovanou bytost zavřeli doma, aby nám jí náhodou někdo neodloudil. Jenže zapomínáme na to, že ona nám vlastně ta milovaná bytost tak úplně nepatří, je to lidská bytost, která se může sama rozhodovat kam a s kým půjde.
A myslím, že ta láska je právě to, když milované osobě dáme tu svobodu, aby se sama rozhodla, zda chce být s námi nebo chce být s někým jiným. A pokud se rozhodne pro někoho jiného, tak její rozhodnutí respektujeme.
Přirovnala bych to ke květinám. Pokud se nám nějaká květina líbí, tak máme tendenci jí utrhnout a donést si jí domů, abychom jsme se na ní mohli koukat a kochat se její krásou. Jenže ona nám ta květinka za chvíli zvadne.
Je přece daleko lepší nechat jí kvést venku, aby se její krásou mohli kochat i další lidé a pokud zatoužíme jí vidět, tak se na ní můžeme dojít podívat.

Naše strachy

9. října 2017 v 13:21 | Proksovka
Taky jste se jako děti koukali do noci na televizi na nějaký horor a potom se báli přeběhnout od televize do postele, nebo si dojít na záchod ? Čeho jsme se to vlastně báli ? Že se hlavní hrdina z hororu objeví u nás doma a bude číhat v předsíni ?
Když se na to podívám z téhle stránky je to pěkná blbost, co ? Ale myslim, že to určitě zažil každý z nás.
Po skončení hororu jsem rozsvítila všechny světla v bytě, abych se ujistila, že opravdu nikde nikdo nečíhá a běžela do postele.
Jenže potom jsem si právě uvědomila, že tím jak všude rozsvítím, tak vzhledem k tomu, že je venku tma jak v pytli, tak mě může venku někdo pozorovat. Takže už jsem potom s tím rozvěcením byla opatrnější.
Jako dítě jsem vyrůstala ve velkém městě a v noci jsem ráda pozorovala z okna ty nasvícené silnice na kterých se to hemžilo auty. Připadala jsem si v tomto nasvíceném světě bezpečně.
Ale když jsme o víkendu odjeli s rodiči na chalupu, která byla na samotě u lesa, tak tam jsem se v noci občas bála. Nikdy by mě nenapadlo se třeba na téhle chatě koukat na nějaký horor, bála jsem se tam v noci dost i be něj. A z okna jsem tady v noci taky nekoukala, protože venku byla stejná tma jako v místnosti, kde jsem seděla.
Jen jednou do roka, jsem tady koukala z oken a to na vánoce. Rodiče nás na Štědrý večer poslali po večeři do ložnice, aby jsme vyhlíželi ježíška a to jsme si na to se ségrou i rádi zhasli. No a myslím, že minimálně jednou jsem jeho stín za oknem určitě zahlídla.

Kam dál