Srpen 2017

Umění mlčet

30. srpna 2017 v 18:11 | Proksovka |  Témata týdne
Téma týdne : Umění mlčet

No to je otázka, každý si může představit něco jiného. Může to být umění mlčet, když mi šéf uděluje rady o které nestojím, tak si je vyslechnu, neoponuju, protože vím, že to stejně nemá smysl a házím je za hlavu.
Nebo to může být, když zjistím, že je mojí kamarádce přítel nevěrný a neřeknu jí to, protože vím, že by jí to ublížilo.
To se mi jednou stalo, jenže pak ta nevěra stejně praskla a kámoška zjistila, že jsem to věděla a od té doby se mnou nemluví. Tak asi to nebyla pravá kámoška, když nepochopila, že jsem jí prostě nechtěla ublížit.
Nebo to může být, že se vám někdo svěří s něčím hodně zajímavým a vy si to dokážete nechat jen pro sebe, což teda mezi náma ženský není vůbec lehký.
Já teda mlčet moc neumím, většinou něco řeknu a potom toho lituju, protože se to často obrátí proti mě.

Pracovní porada

30. srpna 2017 v 17:51 | Proksovka |  Moje práce
Čtvrtý den jsem si tedy do práce přivstala, ta půlhodinka mě nezabije. Martina to má horší, měla mít volno a místo toho musí jet na prodejnu, nyní oceňuju výhodu toho, že mi první měsíc v práci napsala Pavla směny skoro každý den, do práce musím stejně, takže je mi už celkem jedno zda tam budu o půl hodiny dřív.
Sešly jsme se všechny čtyři na osmou ráno, sedíme v prázdné prodejně, každá v ruce hrnek kávy a vedoucí Pavla začíná poradu. Nejdříve nám oznámí, jak jsme na tom s výsledky co se týká tržby, kusovosti, průměrného nákupu ( všechno jsme si mohli po deváté přečíst na nástěnce ) Potom ovšem přichází s novinkou... do teď jsme cenovky na zboží lepily na cedulky přes nápis PRICE, nyní se to prý musí lepit pod slovo PRICE... Co to je za blbost, ptám se. No to není blbost, ale nařízení manažerky, oponuje Pavla. Prý nyní budou cizinci vědět, že ta částka, co je tam napsaná je cena. No a co by to asi mělo bejt jinýho... říkám já, že by vodní sloupec ? Vžyť tím vlastně diskriminujeme čechy, taky tam nemají napsaný nápis CENA. No Pavla to se mnou odmítá řešit, prostě se to od nynějška bude dělat takto. Přemýšlím, zda se manažeři už se svým myšlením rodí, nebo ho snad získávají během dospívání... Tohle přeci nemůže vymyslet někdo normální.
No ke konci porady se dozvídáme, jaké jsou naše plány na příští měsíc ( což jsme si taky mohli přečíst na nástěnce ) a tím porada končí. Chudák Martina, kvůli tomuhle sem jela 70 kiláků.
Martina jede domů a my ostatní tři zůstáváme na prodejně, přichází dopravce, který nám veze asi deset beden zboží, takže se pouštíme do kontrolování. Jsme na to tři, tak nám jde práce krásně od ruky, dáváme si záležet, aby nyní byly cedulky s cenou nalepeny pod nápisem PRICE a ne přes nej. Najednou se zarážím u dámských mikin, mají křivě ušitý zip, projíždíme s vedoucí jednu po druhé a dáváme stranou ty, kde by si toho zákaznice nemuseli všimnout, ostatní půjdou zpět jako skladová reklamace. Další zásek se objevuje u pánských triček, odlepuje se u nich nápis, opět následná konzultace s vedoucí a třídění triček, na ty , které se pošlou zpět a které se pokusíme prodat.
Trochu se nad kvalitou šití zarážím, jak je to možné ptám se Pavly. No ono totiž v Číně šije poslední dobou stále více firem a bohužel začínají na tu kvalitu dost kašlat, oznamuje mi Pavla. Zakázka se tam posílala před vánocema a v únoru se zjistilo, že na to nikdo nesáhl, takže se honem shánělo, kdo jiný by to ušil za ty peníze a už to bohužel odnesla kvalita. Namátkově se kontrolovalo každé padesáté triko a honem se to posílalo na prodejny.
No a nebylo by teda lepší nechat to opravdu ušít v Čechách, napadá mě. Pavla na mě kouká jako bych spadla z višně. Si jako myslíš, že by to tady někdo za ty peníze ušil ? A hlavně, tady v Čechách ti nebudou švadleny dělat 12 náctky a ani chodit do práce o víkendu, aby se to stihlo.
Přemýšlím, jak to budu vysvětlovat zákazníkum, až si těch chyb v šití všimnou a nemám z toho dobrý pocit.
Vůbec mne u této firmy překvapuje přístup k zákazníkům, pokud si něco objednají na e-shopu a nesedí velikost, tak už to nemůžou vyměnit na našich prodejnách, ale musí to posílat zpět na e-shop. Což mi příe hloupé, když tu správnou velikost na prodejně máme.
Posledně volala paní a sháněla kraťasy, zjistila jsem na které prodejně jsou, ale již nešlo je na tu naší prodejnu stáhnout, aby si je paní mohla přijít vyzkoušet. Tohle neděláme reagovala Věrka, to by jsme tady za chvíli byli úplně zavalený a lidi by si hrozně vymejšleli.
Zlatá bývalá firma, tam sjme se snažili zákazníkum maximálně vyjít vstříc a musim říct, že si toho celkem vážili a vrceli se nám zpátky.
Během těch posledních čtyř dnů stále více přemýšlím, zda to bylo rozumné rozhodnutí vzít tuhle práci, ale co, když mě to tady bude hodně štvát, tak prostě půjdu jinam, v dnešní době shánějí lidi všude. Jen mne vždy deprimují ty pohovory, kdy poslouchám stále stejné omleté řeči. Jako úplně mě vytáčí otázka : Proč jste si vybrala zrovna naší firmu? No proč asi, protože potřebuju peníze, proto sháním práci a vy jí nabízíte.. chtělo se mi vždy křičet. Jenže jsem to samozřejmě polkla a odpověděla naučené fráze z internetu o tom jak toužím pracovat ve firmě se silným zázemím a podobné kecy.
Celý je to vlastně taková hra, včetně motivačního dopisu, všechno důležité je napsané v životopise, jenže vy máte ještě napsat motivační dopis o tom, jak jste pro firmu nepostradatelní.
No uvidíme co mě čeká zítra.

Třetí den v nové práci

30. srpna 2017 v 13:30 | Proksovka |  Moje práce
Třetí den mám směnu opět s Martinou, náladu má stále pod bodem mrazu, zpraží mě pohledem a poznámkou, že se diví, že jsem to ještě nezabalila a potom mi vylíčí, že cestou do práce přejela nějakého bažanta nebo koroptev a má teď celej předek auta zadělanej od peří. Na oplátku jí zase převyprávim svojí historku s tím, jak mi včera spadnul pod kolo ožrala a tím jí krapet zvednu náladu. Ale né na dlouho, protože koukne na nástěnku a zjišťuje, že je zítra ráno od osmi na prodejně porada. Moc tomu nerozumím, jsme tady čtyři na plnej úvazek, vedoucí se střídá s náma se všema, tak by s námi ty věci mohla probrat během směny a nemusela by nás sem tahat hodinu před zavíračkou. Navíc se od Martiny dozvídám, že do práce dojíždí ze 70 km vzdáleného města. Zírám na ní, já sice taky dojíždím, ale 70 kiláků, to je celkem dost, tak dobře zase fimra neplatí. Ptám se proč si nenajde něco blíž, tohle se jí přeci nemůže vyplatit. No ale Martina mi odpovídá, že je tady už zvyklá, že tady pracuje od svého vyučení a že se chtějí s přítelem pokusit o to miminko, takže už se jí nechce nic jiného hledat. No jen zapoměla dodat, že to tady vše nenávidí a že sem chodí s odporem. Zítra měla mít volno a pojede sem 70 km jen na tu poradu, tak to by se mi teda fakt chtělo.
Zapínáme počítat a pročítáme mejly, u některých produktů se mění ceny, takže budeme muset přeceňovat. Dále se mění podmínky věrnostního programu, zatím dostávali zákazníci slevu na nezlevněné zboží, nyní se jim za nákupy vygeneruje voucher v hodněte asi 10% z předchozích nákupů a ten jim bude odeslán na email. Na jeho upatnění mají dva měsíce a musí si ho buď vytisknout, nebo nám ho ukázat na chytrém telefonu, aby jsme si mohli nascenovat do počítače jeho kód. Klesá nám totiž návštěvnost a tak se vedení snaží přilákat nám zákazníky zpět do prodejny.
Když je vše hotovo přichází do prodejny pohledný mladý muž a s úsměvem na rtech jde rovnou k Martině s větou : Do you speak English ? Nou, odpovídá razantně Martina. German.. nevzdává se cizinec. Nou czek... je s ním rychle hotová Martina.
Počkej Marti, vstupuju do toho, od rána jsme nic neprodali, ten týpek vypadá, že má prachy, nemůžeme ho takhle odbýt. Máte přeci na pokladně internet ? Vzhledem k tomu, že moje znalosti cizích jazyků jsou dost chabé, zapínám internet a posunky a lámanou němčinou ukazuji cizinci, aby šel k počítači a napsal mi, co potřebuje. Kliknu na kouzelné slůvko přeložit a dozvídám se, že shání nepromokavou bundu. Ať žijou moderní technologie, vybereme spolu bundu, cizinec pod ní bere i mikinu a funkční tričko, takže odchází spokojený a já vyloženě zářím. Obrátím se výtězoslavně na Martinu a s úsměvem na rtech jí oznamuju, že člověk nemusí bejt chytrej, jen si musí umět poradit. Používat internet na pokladně máme vysloveně zakázáno, zpraží mě Martina. Ještě, že mi do konce pracovní doby zbývá jen pár hodin, zítra snad bude líp.

Druhý den v nové práci

26. srpna 2017 v 21:41 | Proksovka |  Moje práce
No tak jo, samozřejmě, že jsem to rozdýchala a druhý den šla na prodejnu znovu. Doma jsem si uvědomila, že si za to vlastně můžu sama, protože bych ve svém věku už mohla vědět, že manažerum a manažerkám se nemůže moc věřit, a když tak určitě ne všechno. Takže za moje zklamání může z velké části i moje naivita. Snad si to budu pro příště pmatovat.
No takže je druhýho půl devátý ráno a já opět stojím v nákupáku před mříží. Tentokrát přichází vedoucí prodejny Pavla, známe se již z pohovoru. Mile se na mě usmívá a ptá se na včerejšek. Chvíli přemýšlím, jak moc jí mohu věřit a co jí mohu říct, aby se to neobrátilo proti mě, ale je mi sympatická, takže po chvíli vyklopím vše o tom, jak rychle mi spadly z očí růžové brýle. Chlácholí mě, že Martina, je už u firmy velmi dlouho a že je to prostě negativista a vše vidí černě, ale jinak je to prý hrozně hodná holka.
Pavla mi předává klíče o prodejny, sepisujeme spolu spoustu papírů, dostávám přihlašovací údaje k pokladně a k zakódování prodejny a pak mi ukazuje VÝKAZ PRODAVAČE. Zírám na ten papír a Pavla mi vysvětluje, že každý má svůj kód pod kterým prodává. U každého se sleduje kolik prodá kusů a za kolik udělal průměrný nákup. Prémie mají všichni podle výsledků celé prodejny. Snažím se to vstřebat... takže pokud má někdo špatné výsledky, kazí to všem ? Jj, přesně tak to je, odpovídá Pavla. Ale tam se počítají i brigádnícl.... oponuji. To je pravda, odpovídá Pavla, manažerka řiká, že si je musíme vychovat, aby jsme měli pěkné prémie- Aha, takže za plat vedoucí směny, tady budu ještě učit prodávat brigádníky... no prima.
Pavla mezitím vyplńuje další tabulku, je tam kolik máme plánovanou tržbu na tento měsíc, kolik na tento kvartál a kolik na celý rok. Vysvětluje mi, že pokud nesplníme plán na tento měsíc nic se neděje, protože nám prémie doplatí pokud splníme plán na kvartál a pokud nesplníme plán na kvartál, tak nám to doplatí pokud splníme plán na rok. Pavla dopisuje do tabulky kolik máme udělat dnešní tržbu, aby jsme splnili měsíc, zírám na tu částku a potom na prázdné nákupní cetrum. Na prodejně zatím nebyla ani noha... jak to chce dokázat!!!
V jedenáct přichází poslední část našeho prodejního týmu, pokladní Věrka. Dozvídám se, že vedoucí i oběma pokladním je rovných třicet, všechny tři jsou zadané a všechny tři se snaží otěhotnět. Panebože... jestli se to povede, zůstanu na prodejně sama.
Pavla přichází z kanceláře a přináší vytištěnou KPI tabulku, to je porovnání všech prodejen, co se týká kusovosti a průměrného nákupu. Vedeme si celkem dobře, mezi 30 prodejnami, které firma provozuje jsme asi na desátém místě. Pavla je spokojená, jen s plněním měsíční tržby jsme trochu pozadu, budeme na tom muset trochu zapracovat, konstatuje. Rozhlédnu se znovu po nákupáku, zatím k nám do prodejny stále nevstoupila ani noha.
Jdeme s Pavlou mrknout na docházku, oznamuje mi, že mi na tento měsíc napsala hodně směn včetně víkendů, abych se co nejdříve zapracovala. No to je prima, ale manažerka řikala, že budu chodit pouze v týdnu.. oponuji jí. No to je sice pravda, ale to platí pouze v případě, že si na víkend seženeš brigádníky a tyhle co máš napsaný jsem je nesehnala ... odpovídá Pavla.
Dneska mám směnu až do zavíračky, Věrka mi musí ukázat, jak se dělá uzávěrka. Plán měsíce samozřejmě nesplníme, což jsem teda čekala, ale Věrka má chudák náladu pod psa.
Nejdříve mi ukazuje program, který počítá každého člověka, který vejde do prodejny, potom se vše zapisuje do KPI tabulky, aby se vědělo, kolik procent lidí z těch co vstoupili do prodejny, nakoupilo.
No super, je půl desátý a konečně nasedám na kolo a jedu domu. Venku leje jako z konve, no nic vytahuju svojí pončo plástěnku a navlíkám jí na sebe. Nějak to domu dojedu, je lepší přijet mokrá domu než do práce. Díky řidičům v předjíždějících autech mám v botech za chvíli rybník, ale už to mám jen kousek, tak to nějak dám.
Najednou při projíždění zatáčkou vidím před kolem nějaký pohyb, přibrzdím a koukám, že nějaký člověk, který šel proti mě šlápl do výmolu a padá mi přímo před kolo. Sakra nemůžu ho objet, protože mě právě předjíždí auto, zastavuju kousek od jeho břicha a seskakuju z kola. Choulí se do klubíčka a mulá něco o tom, že ještě nechce. Silně cítím alkoholické výpary, které se linou z jeho dechu. Slyším sama sebe jak nadávám: Debile jeden ožralej, co lezeš na silnici, kyž jsi nalitej, chceš, aby tě srazilo auto !! Stále se choulí do klubíčka a rukama si zakrývá oči před mým světlem. No právě mu kousek od hlavy projelo auto, je tma, leje jak z konve a někdo, kdo vypadá jako stan na kolečkách mu sprostě nadává.
Nasednu na kolo a pokračuju v cestě domu. Za chvíli se zarazim.. Neměla jsem se ho zeptat, zda je v pohodě? No mezitím projeli další tři auta, tak se snad z tý silnice nějak dostal, kašlu na to. Jsem zmrzlá, mokrá, hladová a naštvaná, potřebuju se vyspat. Snad bude zítra líp.

První den v nové práci

25. srpna 2017 v 14:07 | Proksovka |  Moje práce
Tak a je to tady, po šesti letech nastupuji do nové práce. Vlastně se toho pro mě ani mnoho nemění, zůstávám ve stejném obchodním centru, jen jsem posledních šest let prodávala zboží americké zančky a nyní budu prodávat české zboží.
Celkem se i těšim, manažerka byla na pohovoru velmi milá, rozpovídala se o tom, že jsou ryze česká firma, rodinná firma, že jim záleží na tom, aby jejich zaměstnanci chodili do práce rádi, nic ve firmě prý není striktní, na prodejnách vládne pohodová atmosféra a vše je na domluvě.
Když jsem četla email o tom, že jsem postoupila do dalšího kola pohovorů, byla jsem štěstím bez sebe, když mi přišel druhý, že mne na pozici vedoucí směny vybrali, skákala jsem radostí do stropu.
No a teď je prvního, půl deváté ráno a já stojím v obchodním centru, celá netrpělivá před zavřenou mříží nájemní jednotky a čekám, kdo mi dorazí otevřít. Už ji vidím přicházet, hezká vysoká blondýnka, kolem třiceti, velké modré oči, dlouhé vlasy jí padají na ramena, hezká ústa, ze kterých se ozve : Ty seš ta nová ? Se divim, že sem vůbec lezeš, tady to totiž stojí za hovno !
Tak takhle jsem si to úplně nepředstavovala, růžové brýle mi padají z očí rychlostí blesku.
Během otvírání mříže mi ještě stine říct, že se jmenuje Martina a že je u firmy již přes deset let. O tom, že odejde uvažuje už minimálne dva, ale teď se s přítelem rozhodli, že se budou pokoušet o dítě, takže se to tady ještě zkusí nějaký ten pátek vydržet, než se jí podaří otěhotnět.
Rozhlížím se po prodejně, první co mě trochu zarazí jsou všude přtomné kamery, ale když jsem pracovala v cool centru, tak jsme je tam taky měly a zvykla jsem si na ně. Bylo vtipné, že se je tam tenkrát rozhodl majitel nainstalovat, aby mohl lépe kontrolovat práci telefonistek a ty to potom obcházely v tom, že měli sluchátko u ucha, byly k sobě zády, nebo vedle sebe a povídaly si o tom co dělali o víkendu a během toho občas projeli prstem po číslech na telefonu ( na nahrávací zařízení už asi nezůstali peníze)
Prohlížím si zboží na prodejně a řikám Martině, že jsem opravdu ráda, že budu prodávat české výrobky. Hodí po mě pohledem a povídá : Tohle všechno se šije v Číně, jediný co je tady ušitý v Čechách jsou tyhle šátky. A zamává mi před očima šátkama na krk, na kterých je velká cedule : S HRDOSTÍ VYROBENO V ČESKÉ REPUBLICE .
Aha, takže další lež od paní manažerky, no jo no, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Jsem přece optimista, říkám si, že se nenechám nakazit Martiny špatnou náladou, po deseti letech u jedné firmy, už bych také asi vše viděla černě.
Martina mi přináší moje zaměstnanecké triko i s cedulkou na které je moje jméno a pod tím poznámka, že se zaučuji.
Mezitím co se převlékáme zapíná v kanceláři počítač a pouští se do čtení mejlů, po přečtení prvních dvou se ke mě donese sprcha příšerně sporstých slov na adresu vedení firmy.
Dozvídám se, že je prvního a měnili se ceny na produkty, které jsou ve věrnostním programu, vše musíme před otevřením prodejny přecenit. Druhý email se týká obou výloh, během dnešního dopoledne se mají celé komplet předělat.
Martina vztekle tiskne texty obou mejlů i s obrázky fotografií, jak mají nové výlohy vypadat a jdeme na prodejnu.
Celé dopoledne se nezastavíme, když vytáhnu z kapsy telefon, abych se podívala kolik je hodin, protože mám příšerný hlad, upozorní mne Martina, že telefony jsou na prodejně přísně zakázané.
Se vším seknu a jdu si ohřát oběd, najíst se jdu ven, protože potřebuju vypadnout někam na vzduch, abych to vše vstřebala. Ještě než opustím prodejnu mne Martina upozorní, že se musím svůj odchod z prodejny zapsat do Knihy odchodů, kdyby přijel někdo z vedení a já nebyla na prodejně a nebyla jsem napsaná v knize, tak je průšvih.
Po tom, co se obě najíme ( Martina svůj oběd shltne v kanceláři u kamer, nechce mě nechávat na prodejně samotnou, kdyby někdo přišel a já mu neuměla poradit), začínáme převlíkat figurýny do těhotenských bund, text v mejlu od paní, která má na starosti marchendeising prodejen zní jednoduše : Vytořte z igelitový sáčků kouli ve tvaru fotbalového míče a přilepte ji na nahé tělo figurýny izolepou. Potom vytvořte z dalších igelitů menší míčky a ty přilepte izolepou na prsa figurýny.
Je na nás asi zajímavý pohled, protože zákazníci, kteří zavítali do naší prodejny nás pobaveně pozorují. Trvá nám asi hodinu, než se nám podaří vytvořit těhotnou figurýnu, která po oblečení těhotenské bundy nevypadá jako mimozemšťan.
Bunda má ovšem další vychytávku, prodává se k ní ještě klínek, který se vepne doprostře a žena může po porodu nosit pod bundou miminko. Takže nyní se pokoušíme vytvářet z igelitů tvar miminka ( fotbalový míč, byl teda o něco jednodušší).
Když máme konečně obě figurýny hotové, nastává další problém, musíme vyměnit plakáty za figurýnami, jenže nemáme dostatečně velké štafle. Takže obýhám okoní prodejny, zjišťuji jak mají vysoké štafle a zda by nám je mohli zapůjčit.
V pět odpoledne máme hotovo, přemýšlím, v kolik by jsme ráno museli začít, aby jsme to stihly během dopoledne, jak psala paní na marchendeising.
Naštěstí mám první směnu pouze do šesti, takže se smíšenými pocity opouštím Martinu a celou cestu domů přemýšlím, zda do té prodejny ještě chci někdy vkročit.