Září 2017

Zahradničení

27. září 2017 v 15:50 | Proksovka |  Moje zahrádka
Když jsem byla malá, tak měl každý kolem mě svojí zahrádku, teta, babička s dědou a já jsem snila o tom, že až vyrostu, budu mít také vlastní zahrádku. Na které budu pěstovat všechno svoje oblíbené ovoce a zeleninu a kde s bude dařit všem krásným rostlinkám.
S manželem jsem koupili pozemek na stavbu rodinného domu a první co jsme si pořídili byly okrasné stromky na plot, aby na náš pozemek nebylo vidět od sousedů. Hned potom jsme v zahradnictví vybrali deset ovocných stromů. Od každého druhu něco, jak jsem nastudovala v chytrých knihách některé ovocné stromy se musí pěstovat ve dvojicích, jiné jsou samosprašné, takže stačí jeden.
Po dovezení stromků domů, jsme je všechny pečlivě namočili do sudů s vodou a druhý den, jsem vyměřila místa na zahradě, kam stromky zasadím. Manžel měl dost práce se základovou deskou našeho domu, takže sázení stromků zůstalo na mě.
Vyzbrojena krumpáčem a lopatou jsem se do toho psutila hned po snídani, ale ouvej, kam sem kopla, tam jsem narazila na šutr. V poledne jsem měla stěží vykopanou díru na první stromek, ruce mě bolely, okolo díry hromada šutrů, takže jsem zbytek dne trávila tím, že jsem navážela zeminu z druhé části zahrady, aby bylo čím stromek zasypat.
Trvalo mi víc jak týden, než jsem zasadila všech deset stromků, ruce plné mozolů. Místa kam sem chtěla stromky sázet jsem musela měnit, protože jsem prostě občas narazila na šutr, který nedokázal dostat ze země ani můj manžel, takže sem musela díru vykopat vedle.
Ale hurá zadařilo se, všechny stromky mám zasazené, teď už budu jen čekat na sladkou úrodu. Jenže jaké bylo moje rozčarování, když jsem přišla jeden den na zahradu a některé stromky měli ukousané větve, jiné okousaný kmen. Nevěřícně jsem zírala na tu zkázu. No jo no, prohodil manžel, pozemek je kousek od lesa a nemáme plot, to vypadá na srny a zajíce.
Takže sem další dny trávila ošetřováním kůry stromovým balzámem, motáním pletiva kolem stromů a provizornímu oplocení.

Rodinná minulost

25. září 2017 v 14:45 | Proksovka |  Témata týdne
Každá rodina má asi nějakou tu černou ovci. Někoho kdo se nechová podle pravidel, ať už společenských nebo rodinných a vrhá tím na celou rodinu špatné světlo. Ale kdo řekl, která pravidla jsou ta správná ? Nikdo z nás nedostal návod jak žít svůj život a každý se snaží žít, jak nejlíp umí.
Moje matka pochází ze tří dětí, navenek milující sourozenci, kteří se stále snaží pomáhat jeden druhému. Uvnitř autoritativní nejstarší má teta, která vše řídí a má vždy pravdu. Má matka ani bratr si jí nikdy nedovolili odporovat. Myslím, že vše co teta myslela a udělala, myslela vždy dobře, ale nějak se zapoměla zeptat ostatních na jejich názor.
Má matka nebyla zvyklá odporovat nikomu, vdala se, s mým otcem to sice neklapalo, ale rozvod by na rodinu vrhl špatné světlo, takže jsou spolu stále. Nyní je můj otec po mozkové mrtvici, upoután na invalidní vozík a má matka se o něj stará. Ví že to není její povinnost, ale prý je to otázka charakteru a nechat ho v ústavu by nedokázala.
Často svůj život nyní přehodnocuje, přemýšlí o tom, že ho mohla prožít jinak, ale již si připadá moc stará, aby něco měnila. A otec její péči považuje za naprostou samozřejmost, poslouchala ho přece celé jejich manželsrví.
Někdy je mi z toho moc smutno, já byla první, kdo si dovolil žít podle svých představ, kdo řekl tetě to, čeho se všichni ostatní báli a také ta se kterou teta již několik let nemluví. Mrzí mě to, protože jsem u tety prožila hodně hezkých prázdnin a vím, že se o mě často starala, ale ona si teď myslí, že ta špatná jsem já a já nemám sílu jí to rozmlouvat.

Dospěláci

20. září 2017 v 22:43 | Proksovka |  Moje děti
Jestli jsem ve svém životě na něco hrdá, tak jsou to moje děti. Vlastně naše děti, jak mě často manžel opravuje, když o nich mluvím. Minimálně jsme je naučili samostatnosti, protože se oba do svých 20 narozenin odstěhovali z baráku.
No asi to bylo trochu i tím, že bydlíme ve strašné díře. Naše vesnice má něco kolem 700 obyvatel, z toho je myslím většina důchodců a také zde končí koleje a v zimě vlastně i silnice, protože se u nás otáčí pluh a silnice se uzavírá, ale zase je tu božský klid. Což, oceníte ve čtyřiceti, ale ne ve dvaceti.
Takže když děti chtěli jít ve městě někam posedět, tak museli stihnout poslední vlak domů v deset večer, nebo pařit až do rána a jet prvním v půl šestý ráno. Proto se oba po svých dvacátých narozeninách rozhodli pro samostatné bydlení ve městě. Syn, který je o dva roky starší si pronajal ve městě byt spolu s dalšími třemi kamarády, aby zvládli platit nájem. O dva roky mladší dcera na to šla více fikaně a napřed si našla ve městě přítele a potom se k němu přestěhovala.
Když se mě někdo zeptá, zda se nám teď doma nestýská, tak odpovídám rozhodně, že ne. Možná to zní trochu nemateřsky, ale kdo žil někdy pod jednou střechou s puberťákama, tak mě určitě chápe. Bylo občas vtipný přijít domu, když se z každýho pokoje ozývala jiná hudba, všude se váleli pohozené kusy oblečení a lednice prázdná.
Nyní přídu domů a jak jsem to tam zanechala, tak to tam stále je. Obě děti mě baví svými telefonáty, když zjišťují jaké to je, když se musí postarat sami o sebe. Syn mi zpočátku stále volal, kde sežene co levněji. Potom si psal o recepty, nejvíc mě asi pobavil, když mi vyprávěl jak si koupil maso na řízky a potom zjistil, že doma nemají paličku. Nebo si koupil pekác na kuře a potom zjistil, že se jim nevejde do trouby.
Dcera ta si pro změnu raději zatím nepořídila pračku, takže pere v igelitkách, předá mi plnou špinavýho prádla a já jí plnou čistýho. No tvrdí, že mají příliš malý byt a pračka se tam prostě nevejde.

Motivace k zdravějšímu životnímu stylu

20. září 2017 v 12:23 | Proksovka
Tak tohle zná asi každý z nás. Z televize, z internetu, z rádia se na nás valí lavina řečí o tom, jak by jsme měli žít zdravěji, více sportovat, méně ležet u televize a počítačů. Zdravěji jíst, více odpočívat.
Myslím, že nad tím, zda nezměnit svůj životní styl se už asi zabýval každý z nás, ale nikomu z nás se do toho nechce, pokud nemáme pořádnou motivaci. Asi nejlépe to vystihli ve své písničce Zejtra je taky den Voxel a Pokáč.
Taky si řikám každé ráno, že bych se sebou měla začít něco dělat, třeba aspoň začít běhat, nebo chodit cvičit, ale potom je najednou večer a já si řeknu, že to zkusím od zítřka...
Stejně to dopadá i se zdravou stravou, z internetu mám velmi dobře načteno, kterým potravinám bych se měla vyhýbat, ale když oni tak božsky chutnají :( . Navíc je smutný, že když člověk kupuje tzv, zdravé potraviny musí sáhnou hlouběji do kapsy, třeba takové ryby, které bychom měli jíst minimálně jednou týdně vyjdou v porovnání s vepřovým bůčkem nebo krkovičkou daleko dráž.
No tak nevím asi stále nemám tu správnou motivaci, do oblečení se ještě vejdu a zdravíčko mi zatím slouží.

Motivace penězi

20. září 2017 v 12:08 | Proksovka |  Témata týdne
Toto téma týdne se mi hodí. V naší firmě mají velmi zajímavou finanční motivaci, jak přimět zaměstnance k lepším pracovním výsledkům.
Prémie k výlatě se odvíjí od pracovních výsledků v prodeji. Jenže nejde jen o to za kolik samotný zaměstnanec daný měsíc prodá, ale musí prodat i co nejvíce kusů a musí mít co nejvyšší průměrný nákup. Zpočátku mi to přišlo dost motivující, že si mohu sáhnout na prémie za splnění plánu, za kusovost i za průměrný nákup. Než jsem ovšem zjistila, že splnit plán tržeb na měsíc, který nám firma nastavila není úplně jednoduché. Samozřejmě se výše plánu na měsíc odvíjí vždy od loňského měsíce a každý rok se o kousek navyšuje, ale kde je vlastně ten strop ? Jde to vůbec plnit každý rok vyšší a všší plány tržeb ?
Evidentně se to moc nedaří a tak firma, aby udržela své zaměstnance namotivované, přistoupila k dalšímu kroku a to je návrh, že pokud nesplníme plán měsíce, ale splníme plán na kvartál, tak nám ty nevyplacené plány měsíce doplatí. No to už stojí za snahu ne, ale někdy se prostě také nedaří. No tak přistoupili k dalšímu kroku a to, že když se nesplní plán za kvartál, ale splní se za rok, tak nám doplatí zpětně všechny prémie, o které jsem přišli při nesplnění měsíce a kvartálu.
No netuším zda toto vymýšlel firmě nějaký psycholog, nebo na to přišel někdo z manažerů, ale myslím, že snaho o to udržet zaměstnance neustále namotivované se vydařila, ale to psycho jaké člověk zažívá když se nedaří je dost děsivé.
Navíc to není na prodejně o tom, že by si jel každý na sebe, ale plán měsíce plníme všichni společně, prémie za kusovost se počítají z průměru prodejny, nikoli z výsledků jednotlivce. Takže pokud má jeden prodavač krásnou kusovost a ostatní mizernou, tak má prostě smůlu. No a stejné je to i s průměrným nákupem.

Cesty do práce a z práce

15. září 2017 v 13:30 | Proksovka |  Moje práce
Pokud mi to počasí dovolí, tak do práce jezdím nejraději na kole. Provětrám si hlavu, spálím nějaké ty kalorie a pokud mě cestou nenaštve nějaký řidič, tak dojedu i s dobrou náladou.
Fakt je, že naše obchodní centrum má sprchy pro zaměstnance a to je úplně super. Dát si ráno po jízdě na kole sprchu, to potom ten pracovní den začíná daleko líp. Cítím se vždy nabitá energií, což mi většinou vydrží do chvíle než zapnu počítač a přečtu si nějaký mejl od manažerky nebo někoho jinýho z vedení firmy.
První úsek cesty do práce mám po cyklostezce, která vede lesem, což je úplná paráda. Sice občas potkám nějaká ta zvířátka, kterým bych se raději vyhnula, naposledy to bylo stádo divokých prasat. Vyjedu ze zatáčky a asi deset prasátek si takhle přebíhalo ze spodní části lesa přes cestu do vrchní. Ihned jsem zamáčkla obě brzdy a zastavila kousek od nich, v hlevě mi to šrotovalo, co budu dělat pokud některé vyrazí proti mě. Ujistila jsem se, že telefon mám v kapse bundy a pomalu jsem se začala rozhlížet po nějakém stromě na který bych dokázala vylést. Prasátka mezitím vesele přehopkala přes cestu a já si uvědomila, že už je to asi pět minut co přeběhlo poslední a já tam stále stojím jako solný sloup.
Nejčastěji potkávám srnky a jeleny, ale ty přede mnou většinou velmi rychle utíkají, nebo také králíky a zajíce. Poslední zajíc, kterého jsem viděla měl na zádech káně. Teda já jsem si napřed všimla toho káněte, které sedělo kousek od cesty, jen mi bylo divné, proč se tak chvěje a proč občas kvůli rovnováze roztahuje křídla, dokud jsem si nevšimal, že to na čem sedí je vystašenej zajíc. Potom krásně roztáhlo křídla a s tím zajícem v drápech odletělo. No řekněte sami tohle člověk z auta nevidí.
Další část cesty mám teda bohužel po silnici, no ono by se dalo jet dál po cyklostezce, přes louky, jenže ta cyklostezka vede docela náročným terénem a je to pořád buď z kopce nebo do kopce. Kdežto silnice vede krásně mezi těmi kopci po rovince.
Občas pozoruju ty řidiče v autech, které mě předjíždějí a většinou tam sedí jen jeden člověk. Říkám si, že kdyby se vždy domluvili čtyři, tak by hned bylo o tři auta na silnici líp.

Zákazníci a zdravení

15. září 2017 v 13:04 | Proksovka
Zákazníci to je jedna velká kapitola. Práce prodavačky je práce s lidmi a to je to co mě na ní nejvíc baví.
Zákazníci mě nikdy nepřestanou překvapovat, když už si myslíte, že vás na lidech nic nepřekvapí, tak do prodejny dorazí zákazník a položí vám otázku, kterou by jste nečekali, Například včera : Dobrý den, máte vesty s rukávama ? :)
To je prostě kouzlo práce s lidma, sice mi někdy samozřejmě lezou pěkně na nervy, ale to už k mé profesi patří. Historkama z prodejny bavím potom doma celou rodinu.
Tuhle profesi dělám už nějaký ten pátek, ale co pracuji v obchodním centru, tak stále více postrádám u zákazníků takové ty základní pravidla slušného chování. Třeba klasický pozdrav, lidé velice velmi rychle zapoměli. Já nevím, ale mě příde úplně logické, že když někam vejdu, tak pozdravím. Dokud jsem pracovala v kamenné prodejně, tak tam to bylo automatické, lidé vzali za kliku, otevřeli dveře prodejny a řeli : Dobrý den. Nevím zda je to způsobeno tím, že na prodejně nemáme dveře, ale pouze tu rolovací mříž, která se každé ráno vytahuje nahoru a lidé si neuvědomují, že vchází do prodejny. Nebo zda je to tím, že je v obchodních centrech spousta prodejen a lidé mají pocit, že je zbytečnost zdravit v každé té prodejní jednotce.
Tak možná je to souhra obou těchto věcí, ale když už teda někam vejdu a příde mi zbytečné pozdravit, tak si myslím, že je slušnost alespoň tedy na pozdrav odpovědět. Stává se mi často, že mi do prodejny vejde zákazník, já řeknu : Dobrý den a on nic... dříve jsem často přemýšlela, zda není třeba hluchoněmí, nebo cizinec... což se občas potvrdilo, ale hluchoněmí je tak jeden z tisíce a cizinec jeden ze sta, ostatním je prostě za těžko otevřít pusu a pozdravit :( .
Kam se poděla taková ta úcta jednoho člověka k druhému, říkáme, že dnešní mládež je nevychovaná, ale jak by mohla být vychovaná, když nejsou vychovaní ani dospělí lidé. Kdo jí měl tedy vychovat. Když nezdraví rodiče, nemůžeme přeci čekat, že budou zdravit děti.

A proč ano :)

11. září 2017 v 13:10 | Proksovka |  Témata týdne
Spousta z nás už si určitě tu otázku A proč vlastně ne... mockrát položilo. Někod příde s nějakým praštěným nápadem a vy si řeknete, tak do toho nejdu. Potom se vám to rozleží v hlavě a řeknete si A proč vlastně ne... Zrovna včera u mne byla kamarádka: Hele chceme se přihlásit do soutěže Hejnické pádlo a sháníme další dva lidi. Pravidla soutěže jsou jednoduchá, pětičlené družstvo, minimálně jedna žena, v nejkratším časovém limitu naběhnout všech pět do člunu, obeplout hejnické koupaliště a všichni co nejrychleji vystoupit. No a proč vlastně do toho nejít řikám si. Ta prvotní obava, že ze sebe udělám totálního blbečka před všema lidma co dorazí na koupaliště mě velmi rychle opouští a už myslím jen na to, že by to mohla být sranda. No nevím co na to manžel, ten je trochu stydlivější než já a do podobných akcí ho musím většinou tlačit. Ale ukazuje se, že pro Monču má slabost a s úsměvěm přikyvuje, že do toho také půjde.
Zkrátka se snažím žít podle hesla, že lepší je něco nového zkusit než potom litovat, že jsem to nezkusila. Občas mi to sice nevyjde úplně podle mých úředstav, ale je to pro mě do dalšího života cenná zkušenost a pokud se budu bát už dopředu, že se ztrapním, že mi to nepůjde, tak se nikdy nikam neposunu.

Merchandising prodejny

11. září 2017 v 12:59 | Proksovka |  Moje práce
Nejlepší práci v celé firmě má asi paní, která má na starosi takzvaný Merchandising prodejen. Vždycky vymyslí jak budou vypadat výlohy na všech prodejnách, podle jejího návrhu se vyrobí plakáty, polepy a vše ostatní co je potřeba (už jsme skládali do výlohy i papírový ohýnek, pařezy nebo rozcestník ) .
Zatím byl pro mne asi nejzajímavější nábytek z Ikei, který nám na prodenu dorazil v rozmontovaném stavu a museli jsme ho dát dohromady. To zrovna paní na Merchandising měla nápad, že výloha bude ukazovat pohled do městské ložnice, takže jsme montoval noční stolek, stojan, lampu a lepili k plakátu hodiny. Fakt je, že příjemným bonusem potom bylo, že jsme si to mohli vše odkoupit za symbolických sto korun. No pravdou je, že jsme byli opravdu originální, protože tohle ve výloze nikdo z okolních prodejen neměl. Kamarádka co se za mnou stavovala mi řiká : Co to máte za výlohu ? No to je pohled do mužské ložnice, odpovídám. Aha a co budete mít jako příště? ptá se mě. Pohled do koupelny ?
No zkrátka kreativita se nedá naší paní na Merchandising upřít. Tentokrát přišla s nápadem, že budeme mít celé výlohy polepené polepem srubu a uprostřed výlohy bude okno. A bude to naznačovat pohled ze srubu.
Museli jsme objednat profíka na lepení plakátů a i jemu to travalo skoro tři hodiny, než celou výlohu polepil a vyřízl okno. Až to budete sundavat, tak hrozně opatrně, říká mi. Ten plakát je dost silný, tak aby jste si nevysklili výlohu. No já doufám, že až se to bude sundávat, tak budu mít volno, odpovídám mu.
No zvenku to trochu vypadá, jako kdyby jsme prodejnu zavírali, ale při troše snahy se dají figurýny ve výloze zahlédnou, jen na prodejně je docela dost tma, jak je celá vlohy zalepená. Ale určitě jsme opět originální

Brigádníci

6. září 2017 v 11:18 | Proksovka |  Moje práce
Brigádníci v této firmě jsou kapitolou, kterou úplně nepobírám. Přijímají je již od 15 let, takže žádný z nich nemá podepsanou hmotnou odpovědnost. Tudíš je vůbec nepouští na pokladnu a potom mám teda pocit, že je tam ten bigádník úplně k ničemu.
Ptám se Martiny jak to dělá, když má 12náctku a je tam pouze s brigádníkem. No prostě si vezmu oběd ke kamerám, když vidim, že lidi chtějí platit, tak se vším praštim a běžim jim to namarkovat. Sice mám nárok na 45 minut pauzy, kterou mi nikdo neplatí, ale brigdníka nikdy na prodejně samotného nenechávám. Takže si tu pauzu vlastně nevyberu.. odpovídá mi. Navíc musíš s brigádníky pracovat poučuje mě. Musíš jim vysvětlit, že zákazník nemůže kupovat pouze jeden kus, musí vždy minimálně dva. Pokud něco zkouší v kabince, donést mu k tomu minimálně další dva kusy, vždy u kasy udělat doplňkový prodej (ponožky, prací gely, voňavý panáčci... ) Prostě to musí být pro ně automatický...)
Přemýšlím, kde je vlastně ta hranice, mezi prodavačem, který chce zákazníkovi pomoc a prodavačem, který mu toho chce co nejvíc nacpat. No řekněte sami, jak moc je vám příjemné, když vejdete do prodejny a v mžiku je u vás prodavač s tou debilní otázkou, zda Vám může poradit. Pamatuju si na školení prodejních dovedností, kdy do nás pohledný mladík hustil, že v dnešní době se takhle debilně ptá každý... že musíme být jiní. Zákazníka, který vejde do prodejny ohromit třeba větou : Tak do čeho Vás dneska oblékneme.... ? Na větu, kterou slyšíte téměř od každého zákazníka, že se pouze dívá.. Odpovídat razantně : To jste tady ale špatně, dívat se můžete v kině, to je o patro víš, tady se nakupuje..! Jedno jsem to zkusila a zákazník se na mne díval dost vyděšeně a potom utekl.
Myslím, že tyhle psychlogické kroky fungovali kdysi, když je nikdo neznal a patří spíš do kategorie podomních prodejů, nebo prezentací nádobí, ale určitě ne do kamenné prodejny. I když každý kdo sem vejde je vlastně potenciální zákazník, tak ho musí samotného napřed něco zaujmout. Někteří si v kamenné prodejně jen krátí dlouhou chvíli než nakoupí jejich drahá polovička, někteří shánějí sice něco konkrétního, ale pokud to sami nenajdou, těžko jim nacpete něco jiného, co vůbec nepotřebují. No řekněte sami, jak moc je Vám příjemný prodavač, který Vám tu debilní otázku položí hned u vchodu a potom Vám celou dobu stojí za zadkem... co kdyby jste náhodou jeho cenou radu potřebovali...

Opraváři a manažerka

3. září 2017 v 18:50 | Proksovka |  Moje práce
No tak jsem si řekla, že v té nové firmě zatím zůstanu, žádnou lepší pracovní nabídku jsem zatím nedostala a peníze prostě potřebuju.
Dnes mají přijet opraváři na světla, Během těch čtyř dnů, co jsem zatím byla na prodejně, nám několikrát zhasli všechna světla a po chvíli se rozsvítili jen některé. Vedoucí to nahlásila na firmě a dnes nám mají přijet opraváři. Opraváři jsou dva starší pánové, něco po padesátce, mají na starosti všech třicet prodejen, takže se asi mají co otáčet, říkám si.
Pánová přicházejí s ohromným kufrem na kolečkách a ptají se zda máme štafle. Oznamuji jim, že štafle si půjčujeme v jiných prodejnách. Takže mi tam nechají kufr a odchází zpět na parkoviště pro štafle. Prej je mají v autě, ale nechtěli je tahat přes celý nákupák, dokud si nebyli jistí, že na prodejně opravdu štafle nemáme.
Po chvíli se vrací i se štaflema a začínají vyměňovat prasklé žárovky, během chvilky zjišťují, že si do kufru dali málo žárovek a odcházejí pro další do auta. Vysvětlují mi, že žárovky praskají, protože je tam přepětí a proto budou praskat i dál. Nejlepší by bylo udělat na prodejně vše nové, ale to firma nechce zaplatit. Takže se zřejmě brzo uvidíme znovu, protože žárovky opět popraskají. No musím říct, že v tomto měli pravdu, žárovka, kterou vyměnili ve skladu, praskla hned druhý den. Další během dalších několika dní.
No každopádně mi po tom, co vše vyměnili, dali na potvrzení papír, že na prodejně strávili tři hodiny a odcházejí s kufříkem a štaflema.
Chvíli po nich přijíždí manažerka. Ptá se mě, jak se mi v nové práci líbí. Vyprávím jí o své první směně s Monikou. Všechno hází na Moniku, prý je poslední dobou hodně přecitlivělá. Dává mi do ruky desky a jdeme spolu na prodejnu. Vysvětlujeme mi, že v deskách je papír s názvem CZECH LIST, ten budeme spolu vyplňovat vždy při její návštěvě. První otázky se týkají výloh a vzhledu prodejny z venku. Manažerka mě upozorňuje na křivý límeček u figurýny ve výloze, zaznamenávám to do Czech listu, další řádky se týkají prodejny uvnitř, manažerka kontroluje prach na policích, urovnání vystaveného zboží, vyleštění zrcadel a našeho vzhledu. Její připomínky zapisuji do Czech listu. Zastavujeme se u dámských šatů, upozorňuji manažerku, že šaty nemají ideální střih, ženám s menšími prsy odstávají. Manažerka mě poučuje, že mám ženám říci, že mají špatnou podprsenku... Zírám na ní.. tak to by mě fakt nenapadlo.
Po kontrole zkušebních kabinek a čistoty skladu jdeme do kanceláře. Manažerka mi radí, abych vymyslela nějakou motivační soutěž pro pokladní. No když je soutěž musí být oměny pro prvního.. říkám. Jakou odměnu dostane, kdo tu soutěž vyhraje ? Manažerka spustí o tom, jak musíme šetřit a jak firma nemá peníze navíc, takže vynmyslí geniální nápad jak udělat soutěž, aniž by to firmu stálo nějaké peníze. Prostě ten kdo prodá nejvíce doplňků, ten dostan 200,- korun k výplatě navíc a ten kdo jich prodá nejméně, tak tomu ty dvě stovky vezmu.
Nemám slov, chci se zeptat zda si dělá srandu, ale spolknu to. Potom mi ještě manažerka spočítá peníze v trezoru a s vyplněným Czech listem odjíždí. Jdu si udělat silný kafe a rozdýchat to.
Volám vedoucí, že tohle asi nedám, ale ta mě přesvěčuje, že manažerka nejezdí moc často a že si na ni zvyknu.
Jdu se uklidnit na prodejnu, první zákazník, kterého se zeptám, zda mu mohu poradit, dělá, že mě neslyší. Druhý mi řekne, že shání vestu s rukávama. Mám pocit, že jsem se totálně zbláznila. Naštěstí dnes nejsem na prodejně do zavíračky, cestou domů si na kole snad vyčistím hlavu.