Říjen 2017

Láska a žárlivost

19. října 2017 v 21:18 | Proksovka |  Témata týdne
Co si budeme povídat, když člověk někoho miluje, vždy má strach, že ho ztratí. Nevím zda to takto máme všichni, ale většinou když jsme zamilovaní, tak toužíme být stále s milovanou bytostí a mít jí jen pro sebe.
Nejraději by jsme milovanou bytost zavřeli doma, aby nám jí náhodou někdo neodloudil. Jenže zapomínáme na to, že ona nám vlastně ta milovaná bytost tak úplně nepatří, je to lidská bytost, která se může sama rozhodovat kam a s kým půjde.
A myslím, že ta láska je právě to, když milované osobě dáme tu svobodu, aby se sama rozhodla, zda chce být s námi nebo chce být s někým jiným. A pokud se rozhodne pro někoho jiného, tak její rozhodnutí respektujeme.
Přirovnala bych to ke květinám. Pokud se nám nějaká květina líbí, tak máme tendenci jí utrhnout a donést si jí domů, abychom jsme se na ní mohli koukat a kochat se její krásou. Jenže ona nám ta květinka za chvíli zvadne.
Je přece daleko lepší nechat jí kvést venku, aby se její krásou mohli kochat i další lidé a pokud zatoužíme jí vidět, tak se na ní můžeme dojít podívat.

Naše strachy

9. října 2017 v 13:21 | Proksovka
Taky jste se jako děti koukali do noci na televizi na nějaký horor a potom se báli přeběhnout od televize do postele, nebo si dojít na záchod ? Čeho jsme se to vlastně báli ? Že se hlavní hrdina z hororu objeví u nás doma a bude číhat v předsíni ?
Když se na to podívám z téhle stránky je to pěkná blbost, co ? Ale myslim, že to určitě zažil každý z nás.
Po skončení hororu jsem rozsvítila všechny světla v bytě, abych se ujistila, že opravdu nikde nikdo nečíhá a běžela do postele.
Jenže potom jsem si právě uvědomila, že tím jak všude rozsvítím, tak vzhledem k tomu, že je venku tma jak v pytli, tak mě může venku někdo pozorovat. Takže už jsem potom s tím rozvěcením byla opatrnější.
Jako dítě jsem vyrůstala ve velkém městě a v noci jsem ráda pozorovala z okna ty nasvícené silnice na kterých se to hemžilo auty. Připadala jsem si v tomto nasvíceném světě bezpečně.
Ale když jsme o víkendu odjeli s rodiči na chalupu, která byla na samotě u lesa, tak tam jsem se v noci občas bála. Nikdy by mě nenapadlo se třeba na téhle chatě koukat na nějaký horor, bála jsem se tam v noci dost i be něj. A z okna jsem tady v noci taky nekoukala, protože venku byla stejná tma jako v místnosti, kde jsem seděla.
Jen jednou do roka, jsem tady koukala z oken a to na vánoce. Rodiče nás na Štědrý večer poslali po večeři do ložnice, aby jsme vyhlíželi ježíška a to jsme si na to se ségrou i rádi zhasli. No a myslím, že minimálně jednou jsem jeho stín za oknem určitě zahlídla.

Staronová vedoucí

5. října 2017 v 14:27 | Proksovka |  Moje práce
No tak se nám po mateřské dovolené vrací na prodejnu vedoucí. Jmenuje se Helena a vrací se po čtyřech letech.
Už od počátku je vidět, že je to pedant. Vyžaduje poslušnost a pečlivost. Na mě je zpočátku milá, jen si říkám jak dlouho.
Zatím mě potřebuje, za ty čtyi roky se toho hodně změnilo a potřebuje získat přehled.
Pokladní jí pamatují obě a jak mě upozorňovaly, moc se na ní netěší. Před mateřskou byla dost náladová, občas měli strach jít do práce, v jaké náladě jí chytnou.
No nic, říkám si, pokusím se to brát pozitivně, třeba mě to má posunout k tomu, abych si začala hledat novou práci. Konečně uvažuji o tom už dost dlouhou dobu.
Helena to vzala do rukou pevně již první den. Zavolala si brigádníky, aby jim připoměla zákaz telefonů na prodejně a zákaz postávání za pultem. Vše si bude průběžně kontrolovat na kamerách.
Trochu mě z toho mrazilo, ale dejme tomu. Řikám si, že když bude na kamerách kontrolovat brigádníky, tak bude asi kontrolovat i nás. Telefon si občas do ruky vezmu, občas přijmu nějaký hovor a i když neznám heslo na místní wifi, tak je ještě wifi volná v celém obchoďáku, takže když nejsou lidi, tak se prostě připojím. Občas si prolistuji nějaký časopis, tu a tam vyluštím křížovku, prostě takové ty věci, které dělají 12 hodin na prodejně snesitelnějších. No asi mám po ptákách.
No naštěstí mi zbývalo ještě 14 dní dovolené, kterou jsem si hned s jejím nástupem rozhodla vybrat. Ono si to tam snad během těch 14 dnů nějak sedne. Druhý den mi přišla sms od nové brigádnice, posílá mi číslo účtu. No co sice nejsem v práci, ale číslo přeposílám vedoucí, aby ho nahlásila na mzdové účtárně. Za chvíli mi dorazí odpověď, abych brigádnice poučila, že ona je teď vedoucí a že mají vše směřovat na ní, nebo volat do práce na pevnou linku.
No tak jestli něco nesnáším, tak je to pokud někomu vleze funkce takhle do hlavy, raději na to nereaguji.
Za týden další sms od jiné brigádnice, je nemocná a nemůže druhý den do práce. Tak to přeposílám pokladní, která zrovna v práci je. Odpověď mě překvapí, píše, abych to vedoucí napsala sama, protože ona se jí do ničeho nechce motat.
No tak fajn, raději posílám brigádnici číslo na vedoucí a řikám si kde to jsme pokud se budeme své vedoucí takhle bát.

Vůle přežít

3. října 2017 v 8:54 | Proksovka |  Témata týdne
Pořád slyším z médií, že naše populace stárne, že je nás čím dál víc. Díky medicíně se dožíváme stále vyššího věku, ale otázkou je, v jakém stavu se ho dožíváme.
Mého otce postihla v 70 letech mozková mrtvice, bohužel mamka zrovna byla v lázních a našla ho až druhý den. Nevím co otce celou dobu drželo při životě, každopádně máma ho našla v kririckém stavu a s velkým otokem mozku. Následoval transport vetulníkem do nemocnice, operace při níž mu odstranili část lebeční kosti a pobyt na JIPce. Přesto, že nám doktoři dávali mizivou naději, že to přežije, on to dokázal.
Po měsíci na JIPce, pobyl ještě měsíc na neurologii a potom následoval přesun na LDNku. Poškození mozku bylo velké, zůstal ochrnutý na levou část těla, ale jinak si na vše pamatoval a kominikoval s námi normálně, tedy, když pominu, že mu nebylo moc rozumět, kvůli posunuté čelisti.
Bylo to poprvé, co jsem navštívila nemocniční oddělení LDN a pro mě tedy otřesný zážitek. Nevím jak je to na ostatních odděleních, ale v chomutovské nemocnici je toto oddělení v otřesném stavu. První co vás praští přes nos, když tam vejdete je ohromný smrad. Zápach moči je tady všudepřítomný. Úzké pokoje akorát pro tři postele a tři stolky, žádná televize, žádná židle. nebylo si kam sednout.
První nad čím jsem přemýšlela bylo kolik asi stál ten let vrtulníkem, kdy tátu převáželi do nemocnice, kolik stále operace, kolik pobyt na JIPce a potom tohle.... Vyhodí se spoustu peněz pro záchranu života a potom člověka dají sem...
Psala jsem stížnosti, na nemocnici, na pojišťovnu, ale nikdo se neobtěžoval odpovědět.
Kdyby táta jen tušil co ho čeká, byla by jeho vůle žít, také taková ? Ta nemoc z něj udělala úplně jiného člověka, předtím čilý sedmdesátník, plný života. Nyní invalida, který se neobejde bez pomoci druhých.
Mamka to nakonec psychycky nedala a vzala si tátu domů, ale ubíjí je to oba.