Listopad 2017

Dětství v socialismu

20. listopadu 2017 v 9:39 | Proksovka |  Témata týdne
Na základní školu vzpomínám moc ráda. Chodila jsem tam v 80. letech, bydleli jsme na velikém sídlišti a škola byla kousek od našeho paneláku. Ve třídě nás bylo téměř třicet a byli jsme fajn parta.
V té době jsme nosili všichni téměř stejné oblečení, protože v obchodech se toho moc sehnat nedalo, bydleli jsme všichni v panelácích na sídlištích a odpoledne jsme se scházeli na hřišti kde jsme společně hráli céčka.
Nebyli žádné mobili, žádný internet, takže když někdo slíbil, že bude ve tři na hřišti, tak tam prostě byl. Myslím, že jsme to měli o něco lehčí než současné děti, které jsou obklopeni všemi těmi vymoženostmi moderní doby, které jim mají usnadňovat život, ale právě přes všechny ty vymoženosti nějak nemají čas na obyčejné hraní na hřišti.
Ve třídě nás bylo téměř třicet dětí, někomu šlo učení lépe, někomu hůře, ale nikdo nebyl dyslektik nebo dysgrafik, nikdo nebyl hyperaktivní a nikdo neměl svého pedagogického asistenta. Rozdělovali jsme se spíš na šprty, průšviháře a ty uprostřed. Já jsem byla vždy uprostřed, učení mě nijak extra nebavilo, takže jsem se držela toho, že trojka znamená dobrý a to mi stačilo.

Boj s váhou

1. listopadu 2017 v 22:38 | Proksovka |  Témata týdne
Byli časy, kdy jsem se všem radám o hubnutí smála. Do svých třiceti jsem mohla sníst cokoli a stále jsem byla hubená jak tyčka. Kamarádky, které bojovali s nadváhou mi jen tiše a občas i nahlas záviděli. Jedla jsem co jsem chtěla a kdy jsem chtěla a stále jsem se vešla do oblečení velikost 36. Navíc jsem pravidelně cvičila a začala i předcvičovat.
Asi jsem za ten svůj skvělý metabolismus byla málo vděčná, protože po třicítce se to pozvolna začalo měnit. Přesně si pamatuju ten pocit, když jsem nemohla poprvé dopnout kalhoty.
Jasně všude to přece píšou, že se po třicítce zpomaluje metabolismus, ale dokud to člověk nepozná na vlastní kůži, tak tomu nevěnuje pozornost.
Najednou jsem začala přemýšlet nad tím co jím a kdy to jím. Začala jsem číst ty články o dietách a hubnutí a hlavně jsem se těmi radami začala řídit. Ale byl to teda boj. Boj se sebou samou, boj s chutěma a hlavně boj s vlastní rozežraností. No a především boj, kterej asi nejde nikdy úplně vyhrát.
Snažila jsem se přidat více pohybu, ženský na cvičení moje štíhlá postava vždy motivovala, řikaly, že chtějí vypadat jako já. Takže jsem se snažila svojí postavu trochu maskovat, přestala nosit krátké trika jen pod prsa a naopak nosila delší, aby se mi při cvičení nevyhrnovali. Vrátila jsem se k běhání, ale zjistila jsem, že po třicítce už neuběhnu tolik co po dvacítce a taky, že mě po pár kilometrech začne bolet koleno a kyčel.
Doma jsem začala vařit jídla jako je bulgur, cizrna, pohanka, ovesné vločky. Jenže čím víc jsem jedla tyto zdravá jídla, tím větší byla moje chuť na sladké. Takže sem se třeba 14 dní držela, kila šla dolu, ale potom jsem se dostala k něčemu výbornému a nezdravému a neodolala jsem. Vždy se mi podaří něco shodit a potom se chvíli přestanu hlídat a kila mám zase zpět. Fakt obdivuju lidi, co shodili hodně kil a stále se váhu drží, mají můj velký obdiv. Třeba vynechat z jídelníčku cukr, jsem zkoušela už mockrát a nikdy jsem to delší dobu nedala.
Mám pocit, že jsem občas v začarovaném kruhu, asi nemám pevnou vůli. Navíc mi doktoři zjistili, že mám nemocnou štítnou žlázu a to prý taky k tloustnutí přispívá.
Takže tohle je můj velký boj a já se stále snažím bojovat, abych si udržela přijatelnou postavu co nejdéle.