Prosinec 2017

Vánoce

23. prosince 2017 v 0:01 | Proksovka |  Moje práce
Každý kdo někdy racoval v obchodě, určitě ví jak náročná práce to je v období svátků. A co teprve pokud se jedná o ty hlavní svátky v roce VÁNOCE. V obchodě pracuji již nějaký ten pátek, po sedmi letech v potravinách jsem zakotvila v obchodě se sportovním oblečením. A jelikož se tento obchod nachází v nákupním centru, tak vidím to davové šílenství každý den.
Narvaná parkoviště, v pasáži se valí davy lidí a spolu s tím jak se krátí čas do Štědrého dne, tak stoupá i nervozita zákazníků.
Ti kteří ještě před týdnem váhali, zda koupit tento a nebo jiný dárek, dnes berou vše, jen aby už mohli být pryč z toho mumraje.
Každý rok je to úplně stejné, každý přesně víme, kdy vánoce jsou a přesto si to ti lidé pokaždé nechají na poslední chvíli a potom se stresují a snaží se hekticky vše dokoupit, aniž by přemýšleli co vlastně kupují.
Ale o tomhle přeci vánoce vůbec nejsou, paradoxně se nazývají svátky klidu, ale každý kdo byl před vanocemi někdy v nákupáku ví, že tam teda klid rozhodně není. Navíc do všeho toho shonu se z amliónů ozývají koledy, které jedou pořád do kola a většinou již od začátku prosince, takže ti z nás, kteří tam tráví 12 hodin denně, dostávají při prvních tónech koled amok.
Já řeším dárky již většinou začátkem září, pravda, že někdy hledám kam jsem je schovala a někdy koukám na zabalený dárek a přemýsšlím co jsem to vlastně dotyčnému koupila, ale do začátku prosince se snažím mít vše nakoupené, abych nemusela do toho blázince ještě po práci. Myslím, že vánoce jsou tu především proto, abychom zpomalili, zastavili se a zamysleli, čím by jsme svým blízkým udělali radost. Popřemýšlet o tom, co dotyčný dělá rád, co by se mu hodilo a co by mu udělalo opravdovou radost. Ten pocit pokud se přesně trefíte je potom k nezaplacení.
Lidem se ale asi nechce zpomalovat, zastavovat a přemýšlet, jak jinak si vysvětlit, že se dneska dávají pod stromeček peníze. Nebo prostě příde na prodejnu pár a každý si něco vybere a ten druhý mu to zaplatí a řeknou, že to je od Ježíška.
Kde je ale to překvapení.. ta radost s rozbaleného dárku, když vím co v něm je, ještě než ho rozbalím.
Všechny prodejny dnes nabízejí možnost výměny, pokud se netrefíte do vkusu, nebo velikosti, tak kde je problém ?
Je to nedostatek času, nebo strach, že toho druhého neznám tak dobře, abych uhodl co se mu líbí ?

Výpověď

14. prosince 2017 v 13:02 | Proksovka |  Moje práce
Šla jsem nastartovaná na ranní poradu, s pocitem, že jsem připravená na vše, vstřebávala jsem rady od manžela, jak na co reagovat. Dokonce jsem ráno přemýšlela, zda si nedat panáka na kuráž.
Na prodejně se na sebe všichni mile usmívali, porada byla plná optimismu, jak se nám dobře daří a jaká máme skvělá čísla (tak je prosinec a před vánocemi se daří na všech prodejnách) . No závěr byl takový, že plán určitě přeplníme minimálně o 10% a tím to skončilo.
Byla jsem trochu zaražená, ale jen do té doby než mě vedoucí vyzvala, abych s ní šla na kávu. No a tam to na mě vybalila, jaké má ze mne pocity, jaké pocity mají ze mne pokladní a co jí k tomu mohu říct. Řekla jsem jediné, že v takové atmosféře, jaká je na prodejně a v takovém kolektivu již pracovat nechci a že do konce týdne zašlu na firmu svojí výpověď.
Evidentně jsem jí vzala vítr z plachet, protože se zarazila a zeptala se mne jak mi může pomoci, abych dosahovala lepších výsledků. Takže jsem jí musela chvíli vysvětlovat, že nechci dosahovat lepších výsledků a že nechci být někde, kde se mi nelíbí. Zírala na mne udiveně a začala mi vysvětlovat, že v každé práci je něco, že kdybych věděla jak těžké to má v práci její manžel, proti tomu je to u nás paráda a navíc dobře placená.
Úplně jsem jí dorazila, když jsem jí řekla, že jsem nedávno dostala jednu pracovní nabídku a že jsem se rozhodla jí přijmout i přes to, že půjdu s penězi dolů. Peníze nejsou všechno a v práci trávíme tolik času, že by jsme neměli pracovat někde, kde se necítíme dobře a kde se nám nelíbí. Chi se zase radovat z každého prodaného kusu a ne být naštvaná, že si zákazník koupil pouze jednu věc a já budu mít špatnou kusovost a budu ta nejhorší, protože to budu kazit ostatním.
Myslím, že mne vůbec nepochopila, začala přemýšlet jak to vysvětlí manažerce, tak jsem jí to ulehčila, když jsem jí řekla, že po odeslání výpovědi na firmu pošlu manažerce mejla já.
Mejla jsem poslala včera těsně před odchodem z práce, kdyby manažerka náhodou chtěla volat a probírat to se mnou, aby mne již na prodejně nezastihla. Napsala jsem jí, že jsem na personální oddělení zaslala svou výpověď a že o důvodech, které mne k tomuto kroku vedli si s ní ráda promluvím osobně při její další návštěvě na prodejně. No a potom mi to nedalo a dopsala jsem tam toto :
' Některé věci prostě dělám pro radost a srdcem a to do žádné exelovské tabulky dát nejde. Při vstupním pohovoru jste mi řkala, že jste čistě rodinná firma, tak Vám chci říct, že takovou rodinu bych v žádném připadě nechtěla. '

Rozčarování

7. prosince 2017 v 22:21 | Proksovka |  Moje práce
Tak dneska ráno jsem přišla do práce, po třeh dnech volna odpočatá, plná energie. Pozdravím se s pokladní, převléknu se do firemního oblečení a sednu k počítači ve skladu.
V rychlosti jsem přejela všechny pracovní mejly a v tom na mě pokladní volá, že je potřeba vyměnit toner v tiskárně. Na tiskárně je štos papírů, tak je začnu procházet a najednou narazím na jeden, kde je moje jméno. V tu chvíli jsme myslela, že špatně vidím. Musela jsem si sednout, písmo bylo vedoucí a moje jméno tam bylo ve spojitosti s tím, že vedoucí má pocit, že mě to na prodejně nebaví, potom tam stálo, že obě pokladní ten pocit mají taky. Další bod byl s mým jménem spojovám spolu se záměrem nebýt na prodejně. Další bod spojoval mé jméno v souvislosti s neorganizací práce a ten poslední jsem nechápala vůbec : žádné delegace (výlohy plus zboží)
No chvíli jsem to musela rozdýchat, potom jsem přemýšlela zda nejít rovnou za pokladní Verčou a zeptat se jí na to. Dělalo se mi zle, řikala jsem si, zda tohle má nějaký smysl. Jsme na prodejně čtyři dospělé ženy, normálně si spolu povídáme o svých radostech a starostech, myslela jsem si, že jsme kámošky a teď tahle podpásovka ????
Pak jsem si uvědomila, že v pondělí byla na prodejně manažerka , tak zda to vedoucí probírala s ní ??? Nebo druhé co mi blesklo halvou byla zítrejší porada, že by si to vedoucí připravila na ní ? No nechám se překvapit, najednou jsem vlastně ráda, že jsem to našla, mohu se aspoň trochu na poradu připravit, kdyby to na mě vedoucí vytáhla.
Pokud to opravdu vytáhne, poprosím rovnou všechny, aby mi upřímně odpověděli zda to na prodejně někoho z nich baví.

Život na hraně

6. prosince 2017 v 14:33 | Proksovka |  Témata týdne
Život na hraně si asi každý z nás představuje trochu jinak. Já bych chtěla psát o životě na hraně, co se týká extrémních sportů.
Nevím zda to slovo extrémní je úplně správné, ale pojišťovny tyto sporty řadí jako rizikové a pokud se vám staně nějaký úraz při provozování takového sportu, tak můžete mít sepsanou sebelpší pojistku, ale pokud nemáte připojištění na rizikové sporty, tak si můžete o nějakém pojistném plnění nechat jen zdát.
Obě moje děti naprosto propadly horolezectví. Když byly malé a přemýšlela jsem na jaké koružky je přihlásit, objevil se mezi kroužky provozované v okolí i Horolezecký kroužek. Manžel to tenkrát rezolutně zamítl. " To v žádném případě, ještě se nám někde zřítí ze skály! " reagoval tehdy.
Jenže uběhlo pár let, syn se naprosto nadchl pro sport nazývaný Slackline, což je chůze po lajně. No a když se naučil chodit na tenké gumě natažené mezi stromy, vrhnul se na další odvětví tohoto sportu což je Highline, chůze na této gumě ve výškách.
Když jsem poprvé viděla fotky svého dítěte, které balancuje v obrovské výšce mezi dvěma skálama, bylo mi zle. Ale sami víte jak to je, když máte doma puberťáka, ani jsme se vlastně nepokoušeli mu to zakazovat. Navíc k tomuto sportu přivedl i naši dceru, ale ta naštěstí zůstala jen u chůze mezi těmi stromy, na chození ve výškách neměla naštěstí ten správný morál.
Doma jsme od syna měli spoustu přednášek o tom, jak je tento sport bezpečný, že má vlastně na sobě sedák a je jištěný. Dokonce jsme se dozvěděli, že je to vlastně ve výšce bezpečnější než mezi těmi stromy, protože při pádu z lajny mezi stromy si můžete poranit nohu, kdežto při pádu do prázdného prostoru se vám nic nemůže stát, když jste jištění a máte sedák.
No a od tohoto sportu už to bylo jen kousek k horolezectví. Pro to se nadchly naše děti obě stejně. Od jara do podzimu tráví téměř všechny víkendy ve skalách, kam vyrážejí pravidelně s bandou stejných nadšenců.
No a když vidím jak šťastní a spokojení se z těch skal vracejí, tak jim vlastně i trochu závidim. Žijou prostě naplno. Svým kamarádům, kteří s nimi jezdí do skal naproto věří, vždyť se vzájemně ve skalách jistí a to už musí být velká důvěra v toho druhého, věřit, že v případě vaší chyby včas a správně zareaguje a nenechá vás spadnou na zem.
No co k tomu dodat, i když mi za tu dobu co lezou již každý jednou volal z nemocnice, moc jim v tom co dělají fandím, protože dělají to co je baví a to co je naplňuje. I když je to občas trochu na hraně.