Leden 2018

Když do života zasáhne nemoc

29. ledna 2018 v 11:28 | Proksovka |  Témata týdne
Jsou to již tři roky, kdy mého otce postihla mozková mrtvice, tenkrát mu bylo 69 let. Do té doby byli oba moji rodiče zdraví a já si nějak nepřipouštěla, že by to mohlo někdy být jinak.
Nejhorší bylo, že v době kdy ho nemoc zasáhla byla maminka v lázních a našla ho až druhý den, když se vrátila. Bylo jí sice divné, že jí táta celý den předtím nebere telefon, ale on to tak občas měl. Prostě nechal telefon v kuchyni, šel ven na zahradu a na telefon si vzpoměl až večer. Když ho nebral mamce poprvé, zburcovala strejdu, který bydlí nedaleko, aby šel tátu zkontrolovat, ten našel tátu jak si spokojeně pleje záhony a mamka potom ještě dostala od táty vynadáno, že zbytečně dělá paniku. No tak se na tentokrát vybodla a řekla si, že když se druhý den vrací domů, tak snad je vše v pohodě.
Jenže bohužel nebylo, tátu transportovali vrtulníkem do nemocnice, kde mu při operaci museli následně odstranit kus lebky. Zřejmě tak dlouho přežil jen díky nějakému budíku, který mu kdysi po infarktu voperovali do srce a tento budík celou tu dobu, kdy byl táta v bezvědomí dával srdci impulsy, aby stále fugovalo.
Doktoři nám samozřejmě nedávali vůbec žádnou naději, že to táta přežije a pokud by to náhodou přežil, tak že bude mít mozek natolik postižený, že z něj bude pouze ležák. My jsme neztráceli naději a vyplatilo se. Když se táta probral z bezvědomí, tak jsme se báli, že nás nebude poznávat, ale on přesně věděl kdo jsme.
Bohužel se nebyl schopen bez pomoci sám pohybovat, levá ruka a noha ho neposlouchali. V nemocnici nad ním zlomili hůl a po pobytu na neurochirurgii ho přesunuli na LDN.
Mamka to ale nevzdala, oběhala ústavy v okolí a sehnala mu místo v domě s pečovatelskou službou. Tato zařízení jsou sice drahá, ale s péčí na LDN se to nedá srovnat. No a tam začali tátu postupně dávat do kupy.
Dnes ho má mamka doma a pečuje o něj sama. Má za to můj velký obdiv, sama nevím, jak bych se zachovala, kdyby mě něco takového potkalo. Táta se dokáže za pomoci zvednout, projít se po bytě sám, levou ruku mu bohužel nerozhýbali, ale všechny nás poznává a myslí mu to.
Mamka s ním stále jezdí na rehabilitace a neztrácí naději, že se to ještě trochu zlepší a táta bude ještě samostatnější.

Běžkování

28. ledna 2018 v 18:10 | Proksovka |  Moje koníčky
Bydlím v malé vesničce pod horami, jen osm kilometrů od nástupního místa běžkařské magistrály a jsem za to moc vděčná.
K běžkování mne přivedli rodiče už jako malou holku a čím jsem starší tím mám tento sport stále raději.
Bohužel zimy už nebývají to co dřív a sněhu je stále méně, ale na horách je zatím stále na čem běžkovat. Díky lidem, kteří se o magistrálu starají a projíždějí stopy pravidelně rolbou se tento sport posunul úplně na jinou ůroveň.
Pamatuji doby, kdy jsme jako rodina vyrazili na běžky a první vždy šlapal stopu, postupně jsme se na místě prvního vystřídali všichni, protože první se brzy unavil a úplně nejlíp se jelo poslednímu. Nedovede si představit tu radost, když jsem jsem jako první zahlédla běžkaře, který šlapal stopu proti mě. On na tom byl samozřejmě stejně, zastavili jsme, prohodili pár slov, odkud jede a tak a jelo se dál. Teď už všem mnohem lépe v prošlálé stopě.
Dnes si můžete vybrat, zda pojedete na běžkách klasiku nebo zda budete bruslit uprostřed mezi dvěma stopami. Sportovní obchody jsou narvané vybavením na tento sport a pokud to s běžkováním myslíte opravdu vážně, tak se investice do pořádného vybavení opravdu vyplatí. To samé platí o oblečení, doby, kdy jsme jezdili v podkolenkách a větrovce jsou dávno pryč. Dnes si pořídíte kvalitní kalhoty, které jsou pružné a zároveň neprofouknou, bundu, která je prodyšná a zároveň má větrání, které si můžete v případě potřeby rozepnout. Prostě je to dnes úplně někde jinde a samozřejmě je to také o penězích. Nákup nového vybavení a oblečení, dovede pořádně provětrat vaši peněženku.
Ale myslím si, že se tato investice určitě vyplatí, narozdíl od sjezdového lyžování už potom neplatíte za žádné skipasy, skibusy a podobně. A navíc běžkování je jako sport jeden z nejlepších, co se týká zlepšování fyzičky. Při běžkování zapujejete celé tělo a pohybujete se venku na čerstvém vzduchu.
Dnes jsem taky neodolala a vyrazila, počasí venku sice nic moc, trochu pod mrakem a mlha, ale zase se nemusím vyhýbat těm davům běžkařů, které tam potkávám pokaždé, když je modrá obloha a sluníčko.
I přes nepříznivé počasí jsem potkala běžkařů dost, je to legrační směsice lidí. Hodně důchodců, kteří mají úsměv na tváři a jiskru v oku. To nejsou takový ti, co do mne vrážejí košíkama v Kauflandu a snaží se urvat co nejvíce zboží v akci.
Potom hodně rodinek s dětmi, děti legračně balancují na běžkách, které je nechtějí poslouchat. To nejsou ty co potkávám u nás v obchoďáku a řvou na celé kolo, že chtějí koupit novou hračku nebo se vztekají, že už se na další film do kina nepůjde.
No a potom samozřejmě ty opravdové závodníky, poznáte je hned. Mají na sobě elastické kombinézy, občas s logem firmy za kterou závodí. Na rozdíl od ostatních nemají na zádech žádné batůžky se svačinou, ale jen kolem pasu pás na kterém je láhev s vodou. Ale poznáte je hlavně podle stylu jízdy, jsou neskutečně rychlí.
Největší skupinu samozřejmě tvoří lidé s batůžky, kteří se vyrazili jen tak pro radost projet. Mají úsměbv na tváři, užívají si jak jim běžky krásně kloužeu ve stopě a když je míjíte prohodí AHOJ :)
Běžkování je prima sport a lidé, které ve stopě potkávám, jsou daleko milejší a veselejší, než ty, které potkávám u nás v obchoďáku.

Strach ze stárnutí

22. ledna 2018 v 12:14 | Proksovka |  Témata týdne
Čím jsem starší, tím větší strach mám z nemocí a ze stárnutí. V nějakých svých dvaceti letech jsem vůbec nepomyslela na to, že jednou budu stará, takové věci jsem si prostě vůbec nepřipouštěla. Brala jsem vše co život nabízel jako samozřejmost a užívala si vše plnými doušky. Byla jsem mladá a zdravá a vůbec jsem nemyslela na to, že to takto není na pořád.
Ale čas prostě letí kupředu a než se člověk naděje tak ho doběhne a neptá se, zda se vám to líbí nebo ne.
Každý se s tím vyrovná po svém. Čas odměřuje každému stejně spravedlivě, stráneme všichni stejně a je jedno zda jsme chudí nebo bohatí, hloupí nebo chytří. První vrásky a první šediny dostanou každého, jen ti majetnější je možná déle skrývají díky plastickým operacím.
Pří 30cátých nrozeninách mi to ještě tolik nedocházelo, ale když na dveře zaklepala 40cítka, tak jsem se začala nad smyslem života stále více zamýšlet. Uvědomila jsem si, že zdraví není něco, co mám napořád, že bych měla začít lépe pečovat o své tělo, více mu naslouchat, zdravěji jíst a více se hýbat.
A hlavně jsem se začala stárnutí bát. Bát se toho, že mě jednou moje tělo zradí úplně a já budu odkázaná na cizí pomoc. Náhle jsem si začala více všímat lidí kolem sebe, uvědomila jsem si kolik lidí v mém okolí a v mém věku bojuje s nějakou vážnou nemocí a pocítila sjem ohromný vděk, za vše co mám. Od té doby každý den, když se ráno probudím, děkuji za vše co mi život přináší a uvědomuji si jaký je to dar.
Uvědomila jsem si, že stárnutí je opravdu přirozený proces a že bojovat s ním se nedá, prostě ho musíte přijmout.

Zimní dovolená

18. ledna 2018 v 20:08 Moje koníčky
Od té doby co se od nás odstěhovali děti, můžeme si dovolit jezdit na dovolenou i v zimě. Oba jsme s manželem vášniví lyžaři, takže jezdíme do Alp. Občas si říkám, zda by nám nestačili české hory, ale kdo byl aspoň jednou lyžovat v Alpách, tak ten ví, jak moc, je to nakažlivé.
Letos jsme si vybrali Itálii a byla to skvělá volba. Na jeden skipas máte k dispozici přes 1 000 kilometrů sjezdovek. Navíc je většina těchto sjezdovek upravených, širokých a prázdných. Toto je podle mne sen každého lyžaře.
Sice taková dovolená nevyjde úplně levně, ale za co jiné by měl člověk utrácet, než za věci, které ho baví.
Smažím se k tomu přistupovat s pokorou a pokaždé děkuji za to, že si to můžeme dovolit, že nás auto nenechalo někde ve štychu a hlavně, že jsme se vrátili všichni celí.

Vnitřní hlas

18. ledna 2018 v 19:50 | Proksovka |  Témata týdne
Nevím zda je to vnitřní hlas nebo něco jiného, ale někdy prostě cítíte, že je něco špatně. Mozek se snaží přesvěčit tělo, že tomu tak není, ale nakonec stejně tělo vítězí.
Stalo se mi to 2x za sebou v zaměstnání, poprvé, když jsem pracovala v call centru. Byla to dobře placená práce a namlouvala jsem si, že volat lidem, je vlastně práce jako každá jiná, ale není. Každý den vám někdo vynadá, že ho otravujete a ono není úplně jednoduché nebtat si to osobně. Když to nyní vezmu zpětně, tak vnitřní hlas mi už dávno řikal, že je to špatně, ale mozek se mě snažil ujistit, že vše je v pořádku. Řídila jsem se heslem : Co tě nezabije, to tě posílí. Ale nakonec jsem to stejně vzdala, přišla nespavost, sny ve kterých mi lidi nadávali a potom i ranní nevolnosti, vždy když jsem vstávala do práce. Ve chvíli, kdy jsem dala výpověď se mi hrozně ulevilo, jen jsem litovala, že jsem to nechala dojít tak daleko-
Ve svém současném zaměstnání jsem to již nenechala zajít tak daleko a když mi došlo, že do této práce chodím opravdu s nechutí, tak jsem dala výpověď. Je to osvobozující pocit, od té doby mám nejlepší výsledky ze všech ostatních.
Je dobré se občas zastavit a poslechnout svůj vnitřní hlas.

Absolutní nula

10. ledna 2018 v 23:00 | Proksovka |  Témata týdne
Každý z nás určitě zažil ten pocit, kdy si jako absolutní nula připadal. Alespoň já ho mělo několikrát v životě.
Poprvé asi ve škole, byla jsem spíš tiché dítě, nikdy jsem se nesnažila vyniknout a o to víc bylo jednodušší mi ublížit, protože jsem se neuměla bránit. Děti dovedou být někdy hodně zlé a většinou si ani neuvědomují, jak moc druhým ubližují.
O to horší je to potom u dospělých, kteří si to moc dobře uvědomují a přesto jim dělá radost, když mohou někoho ponížit.
Většinou jsem se s takovým jednáním setkala v práci, kdy se nadřízení zbytečně vozili po podřízených kvůli maličkostem.
Jsou lidé které takové jednání nevyvede z míry a dokázou nad tím mávnout rukou, ale pokud má člověk nízké sebevědomí a neumí se bránit, tak si v tu chvíli připadá jako absolutní nula.
Obzvláště vynalézavé v těchto případech bývají ženy, setkala jsem se několikrát s tím, že jedna zjistí jakou slabinu má ta druhá a potom se po ní začne vozit.
Je to smutné, jak na sebe lidé dovedou být někdy zlí. Myslím, že lidé, kteří tohle dělají mají sami nízké sbevědomí a tímto způsobem si ho zvedají, jen bych potřebovala nějaký kurz, kde bych se anučila jak se těmto lidem bránit.

Manželský slib

5. ledna 2018 v 14:02 | Proksovka |  Témata týdne
Minulý rok jsme s manželem oslavili stříbrnou svatbu. Přišlo mi to až neuvěřitelné, že od doby, kdy jsme si řekli svůj manželský slib již uplynulo 25 let. Byli jsme oba mladí, zamilovaní a mysleli si, že nás čeká pouze růžová budoucnost.
Tehdy bylo zvykem odříkat manželský slib na radnici, či obecním úřadě. Já si vymyslela kostel, přeci jen je to jiné, odříkat celý slib před farářem, rodinou a známými, než odpovědět na úřadě oddávajícímu na otázku ano. Byli jsme oba pokřtění, takže to nebyl takový problém, absolvovali jsme pár schůzek s panem farářem, naučili se některé modlitby a nic nám nestálo v cestě. Dokonce jsme byli první manželé v Chomutově, kteří mělo po pádu komunismu svatbu jen v kostele. Do té doby museli snoubenci ještě na obecní úřad, říci oddávajícímu ano.
Nevím zda nad námi držela ochranou ruku nějaká vyšší moc, ale naše manželství vydrželo. Narodili se nám dvě zdravé děti a i když se občas nad námi objevil nějaký ten mrak, tak jsme to vždy společně ustáli. I teď po těch letech vím, že bych ten manželský slib složila znovu a děkuji za to, že mi osud přivál mého muže do cesty.
Když vidím jak se vyvíjejí vztahy mých dětí se svými partnery, nestačím žasnout nad tím, jak se doba změnila. Oba mají velmi tolerantní partnery, když jeden nemá čas, tak druhý jede na výlet bez něj s partou kamarádů. V jejich vztazích vidím nechuť se nějak omezovat a hlevně neomezovat toho druhého. Nechuť se přizpúsobovat, to ať si raději ten druhý jede sám, když mě se zrovna nechce.
My v jejich věku měli již dvě děti, oni o dětech zatím vůbec neuvažují. Tak si říkám, zda jsme to neměli lehčí ?