Říjen 2018

Úsměv

29. října 2018 v 20:09 | Proksovka |  Témata týdne
Možná někteří z Vás znají větu o tom, že úsměv vás nestojí mnoho, ale kolikrát dokáže naštvat tolik lidí ve vašem okolí, že to stojí určitě za to.
Lidé kolem mne říkají, že jsem smíšek a optimista, nevím, zda jsem se už tak narodila, nebo zda se to u mne projevilo až později, každopádně se směju hodně a velmi ráda.
Líbí se mi rána na cyklostezce, kdy jedu na kole do práce a proti mě chodí zamračení a rozespalí lidé a já se na ně usmívám.
Někteří na mne koukají jako na blázna, jiní mi úsměv oplatí a to je potom super pocit. Když Vám někdo úsměv takto vrátí, cítím najednou ohromný příval energie a mám pak veselejší celý den.
Chodím s úsměvem i za zákazníky, kteří přijdou do naší prodejny a oni jsou kolikrát mile překvapeni, že se na ně směji. Mám vždy velikou radost, když někdo dorazí na prodejnu zamračený a odhází s úsměvem. Beru to jako takové svoje vítězství.
Myslím, že lidé by se neměli brát tolik vážně, stejně z tohoto života nevyvázneme živí.

Maličkosti

22. října 2018 v 10:41 | Proksovka |  Témata týdne
Jako malá jsem velmi ráda kramařila na půdě v domě mých prarodičů. Byla tam taková spousta zajímavých věcí, které voněly dálkou a tajemnem.
Když babička s dědou zemřeli a jejich dům se vyklízel, tak většina těchto věcí skončila v popelnici. Moji rodiče je vnímali jako nepotřebné hlouposti a nechápali jak toho babička s dědou mohli tolik za svůj život nashromáždit.
Pro ně neměli tyto věci žádnou hodnotu, prarodiče měli ke každé takové věci nějakou vzpomínku, která jí tím propůjčovala kouzlo jedinečnosti.
Dnes, když jsou moji rodiče ve věku mých prarodičů, tak mají samozřejmě nashromážděnou podobnou sbírku předmětů, které jsou vlastně k ničemu, ale ke každému tomu předmětu se váže nějaká jejich vzpomínka.
Myslím, že každý z nás máme tendenci schovávat si nepotřebné věci, které nám připomínají nějakou událost nebo zážitek. Když potom tento předmět vezmeme do rukou vyvolá v nás vzpomínky na dovolenou, nějaký výlet, nějaký zážitek s člověkem, který již není mezi námi.... a najednou se zase ve vzpomínkách ocitneme na tom místě kde nám bylo hezky a to je důvod proč si tyto předměty schraňujeme, i když pro ostatní lidi nemají žádnou cenu.

Nikdo není jen dobrý nebo jen zlý

16. října 2018 v 9:26 | Proksovka |  Témata týdne
Myslím si, že lidé jsou na světě především pro to, aby si vzájemně pomáhali. Dokonce jsem někde i četla, že postižení jsou zde proto, aby jsme my zdraví, měli komu pomáhat. Vždy mě to zahřeje u srdíčka, když mohu někomu pomoci, ale ten pocit znáte asi všichni. Takže nevím jak to máte vy, ale já lidem pomáhám především kvůli sobě, kvůli tomu pocitu, který z toho potom mám.
Bohužel to o mne spousta lidí ví, a jsem si vědoma, že toho občas i zneužívají. Ozvou se mi jen, když něco potřebují a já i když vím, že je to od nich vypočítavé, tak jim stejně pomůžu. Asi proto, že mám na tom pocitu, vytvořenou nějakou závislost, nebo možná proto, že neumím lidi odmítat, když mne o něco požádají.
Knihy typu Nauč se říkat NE nebo Nenech se využívat jsem četla už několikrát, ale převést to do praxe prostě neumím.
Zároveň má ale také dny, kdy dovedu být na své okolí pěkně protivná a bohužel to často odnášejí moji nejbližší, protože především doma si dovolíme odhodit tu masku, kterou máme na tváři pro své okolí a být takovými, jací jsme doopravdy.
Potom mne to samozřejmě mrzí, ale slova, která už jsou jednou vyřčena, bohužel nelze vzít zpět.
No a nakonec jsou to moji kolegové se kterými se potkávám v práci. Někteří mi vyloženě nesedí. Když nad tím tak přemýšlím, tak za to nemohou, jsou prostě jiní než já, ale já se k nim nedokážu nějak chovat úplně přátelsky. Stále s tím bojuju, protože mám pocit, že to jak se k nim občas chovám, to že nejsem já, ale někdo jiný. Přemýšlím nad tím co mě na nich vlastně vadí, jetli mám pocit, že mne nějak ohrožují, zatím nevím, snad na to jednou přídu a dokážu svoje chování vůči nim změnit.

Proč si někteří lidé myslí, že jsou něco víc než ostatní ?

2. října 2018 v 16:18 | Proksovka
Je to asi měsíc, co jsme vyrazili v sobotu s manželem na kola, vyšlo krásné počasí, výlet se povedl a když jsme se vraceli domů, tak jsme asi 10 km před cílem uviděli na chodníku cyklistku, která svoje kolo tlačila a bylo evidentní, že má měkké přední kolo.
Lepení vozíme vždy sebou, takže sem automaticky seskočila z kola a zeptala se jí zda jí můžeme nějak pomoci. No paní přitakala, že přední kolo píchla, protože najela na připínáček a že si ho opravit neumí. V tu chvíli jsem jí poznala, uvědomila jsem si, že se známe od vidění a že bydlí v sousední vesnici.
Manžel se okamžitě ujal jejího kola, vyndal z pláště píchlou duši, našel dírku a duši zalepil. Během chvilky bylo kolo spravené. Paní nám moc děkovala, že by jinak těch 10 km, musela kolo tlačit a dokonce nám nabízela za opravu i peníze, ale to jsme samozřejmě odmítli. Rozloučili jsme se a jeli jsme dál.
Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme šli za 14 dní na akci pořádanou v sousední vesnici a tam jsme tuto paní potkali, oba jsme s úsměvem pozdravili, už jsem měla na jazyku připravenou otázku, zda kolo stále drží, a najednou koukáme, že paní aniž by nám na pozdrav odpověděla, tak otočila halvu na druhou stranu a dělala, že nás nevidí. Podívali jsme se překvapeně na sebe, zda se nám to nezdálo. Šla ještě s dalšími dvě ženami, tak snad nechtěla zdravit před nimi.... ? No nechápali jsme...
Zhruba za měsíc jsme šli do místního kina a ejhle, ve dveřích se potkáváme opět s touto paní, byla těsně proti nám v úzkém prostoru dveří a manžel si neodpustil opravdu hlasitý pozdrav a podíval se jí do očí.... bylo vidět, že je jí to hodně nepříjemné, neměla očima kam uhnout, ale přestomu na pozdrav neodpověděla. Tentokrát s ní byla žena, kterou manžel znal ze základní školy, tak pozdravil i jí, ale opět se mu nedostalo žádné odpovědi...
Cestou z kina jsme o tom hodně diskutovali, přišlo nám to hrozně ubohé a hloubé, přece odpovědět na pozdrav nic nestojí...
Vůbe nehcápu co tím ty dotyčné sledují, opravdu nám chtějí dát najevo, že ony jsou něco víc ?